Naše příroda, ročník 2008, číslo 2
Měli jste za to, že ráj leží za nebeskou branou, střeženou svatým Petrem? Omyl. Ten „náš“ naleznete asi šedesát kilometrů od Prahy. Kraj, posetý majestátními hrady, honosnými zámky i tajemnými zříceninami, obývají mimo jiné přísně chránění dravci – sokol stěhovavý a orel mořský.
Magické srdce Českého ráje
Text: Michaela Košťálová / Foto: Filip Laureys
Jarní slunce se nám opírá do zad a vzduch prosycuje vůně rozkvetlých stromů. Podél pěšiny se skví koberce sasanek, ptačinců, hluchavek i vzácných orchidejí. Stoupáme na vrch Humprecht se stejnojmenným zámkem, jež dominuje městečku Sobotka od poloviny 17. století. Stavba, kterou roku 1678 za jediné bouře čtyřikrát zasáhl blesk a jejíž střechu dnes atypicky zdobí muslimský půlměsíc, však není to, co nás na nevysoký kopec táhne. Právě zde je umístěna první informační tabule naučné stezky Plakánek.
Bývalé obydlí zvané Barušky. Foto Filip Laureys
Pískovcové skály v kosteckém podhradí ukrývají jeskyňku s bohatými dějinami. Budeme-li je zkoumat, zjistíme, že ona skalní dutina, porostlá mechem a zakrytá korunami stromů, ve skutečnosti není dílem přírody, nýbrž někdejším lidským obydlím. Pět místností, které posloužily jako útočiště čarodějnicím z filmových pohádek, bylo vytesáno někdy před rokem 1850 jedním z poloprofesionálních lamačů kamene, jichž tehdy ve zdejším kraji působilo bezpočet. Původní účel umělé jeskyně nám zůstává utajen. Jméno Barušky získal objekt o pár desítek let později podle vdov po pacholkovi a nádvorníkovi, které sem vystěhoval tehdejší majitel Kosti. Obě ženy zde ve svárech a nepřátelství žily bez mála dvě desetiletí, aby je za první světové války vystřídala početná rodina chudého bezzemka. Od roku 1918 kdysi útulný skalní domek zarůstá kapradím a mění se v zapomenutou skalní dutinu. Nutno však podotknout, že na pohádkové atmosféře mu to jenom přidává.
Trasa přírodní rezervací Plakánek vznikla roku 2002, je něco přes deset kilometrů dlouhá a provází ji jedenáct zastavení. Jedná se o okruh, takže ji je možné nastoupit jak u Humprechtu, tak u hradu Kost, kde se rovněž nachází parkoviště. Na naučnou stezku se lze dostat také po modré turistické značce od Libošovic, kde je železniční stanice.
V Sobotce navštívíme Muzeum místního rodáka Fráni Šrámka, a dále pokračujeme na sever, kde naučná stezka míjí roubenou vesničku Nepřívěc a stáčí se kolem symbolu sobotecké krajiny Semtinské lípy. Košatý strom, který opěvovali osobnosti jako Karel Čapek či Jaroslav Seifert, padl při bouři na jaře roku 2000. Dnes zde stojí jeho nástupkyně.
Valná část trasy vede lány obdělané půdy. Mozaika luk, luhů a drobných políček ze Sobotecka zmizela v souvislosti se zestátňováním za socialismu. „Území je stále ovlivňováno působením okolní obdělané krajiny, například erozí zemědělské půdy do přírodní rezervace,“ říká Aleš Hoření, zástupce vedoucího Správy CHKO Český ráj. „Nicméně už v polovině 80. let se do oblasti vrátil čáp černý, krkavec velký a vydra říční,“ upřesňuje Hoření a s úsměvem na tváři dodává: „V roce 2000 se v Českém ráji objevil orel mořský a o pět let později, k padesátému výročí vyhlášení chráněné krajinné oblasti, jsme zde zaregistrovali sokola stěhovavého, který se v regionu neukázal víc než čtyřicet let. Považuji to za krásný symbolický dárek.“
Bílý rybník. / Foto: Filip Laureys
Při vstupu do údolí Plakánek, které je vlastně historickou soustavou lomů, na nás konečně dopadne stín. Kaňon, protkaný potokem Klenicí a vyplněný stojatými hladinami Pilského a Černého rybníka, lemují kolmé pískovcové skály, zahalené do zelenavého závoje z vláskatce tajemného. Tato chráněná kriticky ohrožená kapradina se u nás vyskytuje pouze ve formě gametofytu, tedy vidět jsou jen stélky bez listů, připomínající tenkou peřinu mechu. Vláskatec byl v Česku poprvé objeven až roku 1993, přestože ho nalezneme na většině pískovcových skal u nás.
Krom povlaků vláskatce zdobí skály podpisy a rytiny dělníků, kteří pracovávali ve zdejších lomech. Těžba pískovce tu ustala až před polovinou 20. století, do té doby dal kámen vzniknout mnoha stavbám v okolí. Jednou z nich je i nejzachovalejší gotický hrad u nás – Kost. Za teplého jarního počasí proudí hradní branou davy návštěvníků. V zimě, kdy napadne sníh a z pevnosti se dá dostat jen pěšky a s lopatou, zde kastelánovi dělají společnost pouze netopýři. Studené středověké zdi si jako zimoviště vybral vrápenec malý.
Hrad Kost. / Foto: Filip Laureys
V údolí Plakánek žije chráněný rak říční, což svědčí o kvalitě zdejší vody. Nicméně i tento krásný kout přírody se potýká s ekologickými problémy. Minulý rok došlo na území přírodní rezervace Plakánek k mýtní těžbě, vysvětluje Hoření. Stávající převážně jehličnatý porost byl nahrazen novým lesem s příznivější druhovou skladbou. V místě těžby se hojně vyskytoval invazní trnovník akát z amerického kontinentu. Dnes míjíme školku s malými buky lesními, které vedle dubů, smrků, jedlí a olší tvoří polovinu nového porostu.
Slunko se pomalu valí k obzoru a tam kdesi za skalnatou Ostrožnou nad údolím barví mraky do krvavě rudé. Tamní hradiště z mladší doby bronzové dnes připomíná jen nevýrazná vlna v terénu. Zastavujeme se u studánky Roubenka, tak jako to kdysi dělával Šrámek, a opatrně našlapujeme lesním tichem až k poslednímu zastavení stezky – roubené vesničce Vesec. Stojí zde socha Starosty, světice, jež si vymodlila plnovous, aby se nemusela vdávat. Žádný div, že se pověst zalíbila i Šrámkovi. Její příběh zní dodnes v jedné z jeho rozverných básní.
Údolí Plakánek lemují pískovcové skály. / Foto: Filip Laureys
Zeptáte-li se místních na původ názvu údolí Plakánek, setkáte se se dvěma variantami. Selský rozum napovídá věřit historickým pramenům, které dokládají, že v údolí stával domek uhlíře, který zde pálil dřevo na dřevěné uhlí. Dá se předpokládat, že málokdo udržel slzy, procházeje kaňonem naplněným štiplavým kouřem. Podle známé legendy měl uhlíř sličnou dceru, která podlehla svodům vysoce postaveného úředníka na Kosti a počala s ním dítě. Chudá milenka byla zámožným pánem odvržena, a tak syna hned po porodu zakopala. Druhého dne však matku zastihly výčitky svědomí a jala se nemluvně hledat. Marně. Povídá se, že za hvězdných nocí je dodnes nad údolím slyšet dětský pláč. Úpění prý nepomine, dokud nebude tělíčko nalezeno a řádně pohřbeno.