Naše příroda, ročník 2010, číslo 3

Více než čtyři pětiny rostlin na naší planetě jsou závislé na opylování živočichy. Opylují je motýli, mouchy, vosy, netopýři, kolibříci a dokonce i slimáci, ale převážná část této činnosti spočívá na včelách. V našich podmínkách je to především uměle chovaná včela medonosná (Apis mellifera), která kromě „divoce“ rostoucích rostlin opyluje přibližně dvě třetiny hospodářských plodin – a tím i podstatně zvyšuje jejich úrodu. Až dosud by se tedy zdálo všechno v pořádku. Jenže…

Včela medonosná a další opylovači

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

S rozvojem zemědělství přestalo množství divoce žijících včel a čmeláků (ti patří v zoologické taxonomii také mezi včely) postačovat, zvláště když těm společensky žijícím druhům kromě medvědů plundroval nevybíravým způsobem medové zásoby i člověk. Před vyhubením je v té době zachránila skutečnost, že lidí bylo ještě málo a navíc si z vrozené lenosti vymysleli způsob, jak se k medu dostat pohodlnějším způsobem, než lezením po stromech v hlubokých lesích. Tak vzniklo včelařství. Včelaři byli ve středověku ve veliké vážnosti, což dokumentuje i skutečnost, že směli nosit zbraň a měli dokonce svou vlastní jurisdikci. Postupem času přišli včelaři na to, že včely nemusejí chovat jen v lesích, ale že je to stejně dobře možné i v blízkosti příbytků.

Délka sosáku včely se pohybuje od 5,9 do 6,9 mm a podle toho mohou různé včely využívat i různé zdroje nektaru.