Naše příroda, ročník 2012, číslo 2

Pod staletými duby se vlhkým příšeřím lužního lesa prodírají stovky mladých semenáčků, klidnou hladinu meandrující říčky prořízne jako blesk pestrobarevný ledňáček, mezi tlejícími zbytky mohutných vyvrácených kořenů září bílé květy bledulí a sněženek, a po většinu roku zní jihomoravským pralesem monotónní bzukot komárů.

Do nitra lanžhotského pralesa

Text a foto: Jan Miklín

Dnes Národní přírodní rezervace ranšpurk, ležící v oblasti soutoku Moravy a Dyje nedaleko Lanžhota, představuje spolu s nedalekými porosty NPr Cahnov-Soutok nejlépe dochované ukázky lužního lesa ponechaného samovolnému vývoji: dva ostrůvky pralesa s výměrou zhruba 40 ha v moři okolních hospodářských porostů. Nebýt člověka, vypadal by ale i zdejší les jinak. Pravidelné záplavy obrovských rozměrů, které jsou pro nivy dolních toků Moravy a Dyje typické, mají svůj počátek zhruba v 11. století, kdy naši předkové v honbě po zemědělské půdě odlesňovali velké plochy svahů v horních částech povodí obou řek. Pole namísto lesů nedokázala zadržet srážky, které se pak jako povodňové vlny valily údolími a spolu s mocnými nánosy jemných hlín (ty dnes tvoří vrstvy mocné několik metrů) přinesly i proměnu celé krajiny.

Na rozdíl od okolních hospodářských, stejnověkých porostů, najdeme v Ranšpurku vedle sebe pozůstatky staletých velikánů i mladé stromky