Naše příroda, ročník 2013, číslo 1

Na vlčích stezkách se pohybuji desítky let a trpělivě sbírám střípky do mozaiky „portrétu“ těchto inteligentních, fascinujících, empatických a člověkem iracionálně nenáviděných šelem, jejichž pravdivou podobu se snažím zachytit ve svých knihách. Přímá setkání s vlky jsou vzácná, nejčastěji je třeba se spokojit alespoň s pobytovými znaky těchto šelem – se stopami, trusem, se zbytky jejich kořisti či s chomáčkem šedé srsti zachyceným na trnité větévce. Několikrát za život se nade mnou však Vlčí bůh ustrnul a seslal mi do cesty životní zážitky, na které nelze zapomenout. O životě vlků žijících v rodinných smečkách se traduje spousta nesmyslů – v románech i v některé „odborné“ literatuře. Skutečnost netřeba přikrašlovat: sama o sobě je ohromující ...

Přízeň vlčího boha

Text: Jaroslav Monte Kvasnica

Onen fascinující zážitek z jednoho podzimního dne v rumunských Karpatech si budu pamatovat do smrti. Potulovali jsme se s mými malamuty Rodnou, pohořím Rumunska, které je také nazýváno Pěnišníkovými horami – kvůli masovému výskytu rododendronů. Nikde ani jediná značená turistická stezka, liduprázdno, nádherné bezčasí ...

Vlčí rodinka / Foto Jaroslav Vogeltanz