Naše příroda, ročník 2013, číslo 4

Není mnoho českých názvů hmyzu, jež by tak dobře vystihovaly pro tuto skupinu brouků zjevně nejtypičtější schopnost, a to neobyčejně rychlého pohybu těla pomocí velmi dlouhých, štíhlých noh. A poněvadž vzhledem k jejich způsobu života se k tomu druží také nápadně velká, silná a ostrá zubatá kusadla, patří všechny druhy svižníků (z celého světa je jich dnes známo něco přes dva tisíce) k nejzdatnějším lovcům mezi členovci. Nyní u nás žije sedm druhů. A ačkoli jsou všichni bez výjimky obdivuhodně rychlými běžci, přesto se zdá, že těmi nejmrštnějšími jsou právě ti nejmenší. Ve střední Evropě jde o dva druhy: svižníka německého a svižníka písčinného, oba dříve v jejích jižnějších polohách mnohem hojnější. Zejména pak druhý jmenovaný je nyní už všude u nás ohrožen.

Svižníci - naši nejhbitější brouci

Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Zatímco největší u nás žijící svižník lesní (Cicindela sylvatica, čeleď střevlíkovití – Carabidae) dosahuje délky až 20 mm, je svižník německý (Cylindera [dříve Cicindela] germanica) přibližně poloviční: 7–11 mm. Jde o barevně značně variabilní druh. Hlavu i štít často mívá slabě měděné barvy, krovky obvykle od matně zelené k temně olivové, někdy také modrozelené, vzácně s přechody do tmavě modré, purpurové až fialové, a od škály odstínů hnědi (bronzu) až po černou. Je zajímavé, že někdy lze zjistit množství krásných barevných forem v menší populaci, jindy i v silných populacích převládají jedinci s víceméně základním, tj. zeleným zbarvením. Jako typický hmyzí dravec má kromě šavlovitých kusadel také nápadně velké, vypoulené a dobře mu sloužící oči, jež spolu s hlavou přesahují šířku štítu. Světlou (krémovou) kresbu na krovkách má ze všech našich svižníků nejjednodušší, s omezením pouze na dvě nebo tři postranní malé skvrny na každé krovce.

Svižník písčinný je nejen naším nejmenším, ale nejspíše zároveň nejhezčím svižníkem