Naše příroda, ročník 2013, číslo 6

„Dubowé kůlky větssí maji y tu wlastnost/že každého Roku wyznamenáwaji aneb předwkazuji/budeli Rok ten vrodný neb nevrodný/pokojný aneb morní. Wezmi měsýce Ledna aneb Unora nowau, celistwau a od Cžerwů nezwrtanau Kůlku Dubowau/rozkroj aneb rozrazji na dwé/a najdeš v ní jedno z tohoto trého/totižto Mauchu, Cžerwa aneb Pawauka. Maucha znamená Wálku/Cžerw nevrodu/Pawauk morní nakažení.“ Vezmeme-li odstavec z pojednání Pietra Andrea Mattioliho o hálkách žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) v českém překladu jeho stěžejního díla Herbář aneb Bylinář z roku 1562 doslova, pak neměl člověk druhé poloviny 16. století moc na výběr a jeho postavení připomínalo rozhodování českého voliče před volbami. Skutečností však zůstává, že kromě tohoto poněkud chmurného věštění z duběnek uvádí Mattioli ve svém spise i řadu námětů na jejich využití v lékařské praxi, které mají celkem racionální jádro.

Co prozradí hálky, aneb víte co je cecidologie?

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Ostatně nebyl první, kdo si hálek na rostlinách povšiml a snažil se je využít pro léčbu lidí nebo domácích zvířat. Šťávu získanou z rostlinných hálek využíval k léčení lidských neduhů již „otec medicíny“ Hippokrates (asi 460–377 př. n. l.). Teprve mnohem později bylo zjištěno, že mnoho hálek obsahuje vysoké procento tříslovin, které mají fungicidní a baktericidní účinky a navíc zastavují krvácení. Kromě lékařství se hálky využívaly i v koželužství při činění kůží, k barvení látek nebo k výrobě inkoustů. Duběnkový inkoust byl dokonce po více než 1000 let nejrozšířenějším psacím médiem západní kultury a s jeho pomocí vznikla většina literárních děl a zásadních dokumentů našich předků, což dnes dělá těžkou hlavu mnoha restaurátorům po celé Evropě i Americe. Kromě svých nesporně dobrých vlastností, mezi které patří především hluboké pronikání do pergamenu nebo papíru, díky čemuž se listiny těžko padělaly, má duběnkový inkoust i jednu vlastnost nepěknou. Po delším čase totiž způsobuje korozi podkladu, což může vést i k úplné zkáze nenahraditelných listinných památek.

Vlnovník lipový (Eriophyes tiliae) vytváří na vrchní straně lipových listů protáhlé hálky podobné zubům, zbarvené nejčastěji červeně nebo žlutohnědě, dlouhé až 15 mm. Vyskytují se obvykle ve větším množství a někdy jich může být na jednom listu i několik desítek, list však přitom zůstává i nadále zelený. Vlastní roztoč přebývající uvnitř hálky má červovitý tvar těla, má zachovány pouze dva páry končetin a je dlouhý 0,1–0,2 mm. Během roku se na listech vystřídá několik generací roztočů.