Naše příroda, ročník 2014, číslo 2

Lužní les lze obecně charakterizovat jako vlhký humózní les pravidelně zaplavovaný vodou z kolem protékající řeky. Tak by tomu mělo být ve všech lesích s adjektivem „lužní“. Poněvadž se ale zvýšený stav vody v řekách stále častěji a oprávněně považuje za ohrožení z různých hledisek, začaly se postupem času množit nákladné protipovodňové stavby. Leckdy bohužel nejspíš bez akceptace poznatků odjinud, jak se to v budoucnu projeví v okolní přírodě. Možná se někde a priori neberou v úvahu za chybného předpokladu, že v tom jejich rajonu to žádné vážnější následky mít nebude.

Do luhu se vtírá žízeň

Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Tak se před několika desítkami let stalo i v jihomoravském luhu, kde se radikální vodohospodářské úpravy toku řek zčásti staly podceněnou dvousečnou zbraní. Jejich dílčí neblahý vliv na sebe nenechal dlouho čekat. Tenkrát lesníci nejspíše vůbec netušili, že se hladina spodní vody sníží až tak pronikavě – na různých místech od půl do půldruhého metru –, takže některé dřeviny zvláště citlivé na její úbytek začaly nápadně zrychleně prosychat, hlavně dub letní (Quercus robur), jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) a jilm vaz (Ulmus laevis). Potom šlo doslova o závod s časem, aby se co nejrychleji napravilo, co se ještě napravit dá. A tak se na značném území luhu neodkladně realizoval záměr přivést do něj opět vodu pomocí obnovy starých i výstavby nových lesních vodních cest. Vše proběhlo v 90. letech minulého století, a to ze strany lesních odborníků s tak příznivým hodnocením, že tehdejší vedoucí polesí Horní les byl za tyto revitalizační práce vyznamenán Cenou ministra životního prostředí za rok 1997. Už jen zběžná prohlídka těchto míst skutečně dobře svědčí o tom, že se tu lesníci snažili, že se někde obnovily trvale mokré louky, tůně s přilehlými mokřady, stinné vlhčiny atd. Zpočátku se skutečně zdálo, že se vše v lesnicky nejvýznamnějších komplexech luhu uvedlo do náležitého, obvyklého původního vodního režimu. Netrvalo ale dlouho, aby se zjistilo, že s dřívějším přírodním stavem luhu se leckde námaha lesníků rozešla, protože zřejmě nelze dosáhnout, aby různé dílčí zásahy zcela nahradily občasnou, na velkých plochách v luhu po řadu dní proudící či stojící záplavovou vodu. A to v určitých úsecích ani tzv. umělým povodňováním, tj. vpouštěním velkých objemů vody do lesa zvednutím k tomu účelu postavených říčních stavidel. Tak nastaly a postupně se prohlubují některé neblahé změny v původních ekosystémech lesa, významně zasahující společenstva rostlin i živočichů. Fatálních změn, které mnoha organismům přinesly životní problémy, zde nastalo mnoho. V tomto článku je však nemohu obšírněji uvádět a blíže rozebírat. Proto se omezím pouze na dva velmi nápadné jevy, jež snadno postřehne kterýkoli turista, co tento luh navštíví.

V luhu je už jen hrstka dubů, jež nedostatkem vody zřetelně netrpí, rostou-li v místech, kde je hladina spodní vody ještě přijatelně vysoko (v souvislosti s jejími rozdílnými hodnotami i ve vzájemné blízkosti).