Naše příroda, ročník 2014, číslo 2

Proč si nekoupit digitální zrcadlovku a k ní časem nepořídit i dlouhé sklo? Vždyť tohle vybavení se dnes dá leckde sehnat za poměrně rozumnou cenu. A pak: hurá do terénu! Jenže nákupem foto výbavy se z člověka fotograf divoké přírody nestává…

Fotit ano, ale eticky!

Text a foto: Denisa Mikešová

Společnost „wildlife fotografů“ se v posledních letech značně rozšířila. Až mě někdy udivuje, kolik lidí dneska fotí přírodu. Občas přemýšlím, co je k tomu vlastně vede. Motivů může být mnoho. Od lásky k přírodě, až po sportovní touhu pořídit lepší snímek než je „ten“ na internetu. Těžko odhadnout, jaký je poměr kterých fotografů. Doufám, že nejvíce je těch uvědomělých, kteří vědí, kdy a za jakých podmínek ještě mohou fotografovat. Ale realita častokrát vypadá úplně jinak. Takzvaní „fotografové živé přírody“ prahnoucí po výjimečném záběru se kolikrát nezastaví před ničím a někdy dojdou tak daleko, že v přírodě způsobí hotovou katastrofu. Z nevědomosti či arogance, to je ve finále jedno. Dívám-li se na fotografování přírody svým pohledem, mělo by to být především umění vstoupit a přitom nenarušit harmonii, umění zachytit prchavé okamžiky a zároveň nechat se poučit moudrostí vyšší, než je ta naše. A zprostředkovat toto poznání druhým. Fotografie je jeden ze způsobů jak demonstrovat křehkou krásu přírodních světů a poukazovat na nicotu civilizace, která je nezadržitelně pohlcuje. Být wildlife fotografem je tedy v prvé řadě poslání, ne volný styl „slona v porcelánu“.

Náhodné setkání s právě narozenými srnčaty