Naše příroda, ročník 2014, číslo 4

Schopnost datlovitých, žlun, strakapoudů i datlů vytesávat dutiny pro svá hnízda je jistě velkým dobrodiním i pro celou řadu dalších živočichů. Tyto dutiny pak po mnoho let využívají nejen drobní opeřenci jako třeba sýkory, brhlíci, lejsci nebo dnes už poměrně vzácněji i krutihlav, ale rovněž sovy, sýček i kulíšek, nebo veverka, plšík, kuna a někdy i kolonie netopýrů. Nejčastěji ji však obsadí, třeba i proti vůli a na úkor jejího tvůrce, drzý a výbojný špaček! Sám jsem měl jednou příležitost se o tom přesvědčit.

Špaček kontra strakapoud

Text a foto: Přemysl Pavlík

U paty staré osiky, kolem které jsem jednou zjara procházel, byla zem posypána čerstvými třískami To už jsem také zaslechl tlumené, nepravidelné poťukávání, ozývající se z vnitřku stromu. Obešel jsem ho, a asi čtyři metry nad zemí jsem objevil čerstvě tesanou dutinu. A to už se v ní také objevuje hlava samičky strakapouda velkého, která je zvědavá, co to pod stromem šustí.

Za několik dní jsem se šel podívat, jak práce datlíků pokračuje. Již z dálky však byl slyšet poplašný křik. Když jsem přišel blíž, spatřil jsem samečka strakapouda, jak pomalu šplhá ke své dutině. Přitom je však neustále obtěžován povykujícím špačkem. který s pronikavým vřeštěním poskakuje po větvích kolem, a celý naježený na strakapouda vytrvale doráží. Ten přesto postupoval stále výše a odrážel útoky dotěrného špačka výhružným postojem – načepýřením peří a roztahováním křídel.. Když však byl až téměř u vletového otvoru, vklouzl mu špaček přímo před nosem dovnitř!- Strakapoud tím byl zcela vyveden z míry. Nahlížel neustále do dutiny a rozčileně poskakoval kolem. Po chvíli sice uznal svou bezmocnost, ale zcela to nevzdal. Pokusil se vyzrát na špačka lstí - usedl na opačné straně kmene a čekal.

Musel jsem se smát, když jsem viděl kropenatého zloděje, tušícího nějakou neplechu, jak pomalu vystrkuje z díry žlutý zobák, pozorně se rozhlíží a pátrá po svém sokovi .Když ho nikde neviděl, vylezl klidně ven, usedl na blízkou větev a oddal se svému pěveckému umění. „Tak, a teď mu tam strakapoud vlítne, a špaček utře nos!“ čekal jsem s jistotou, a docela se na to těšil. Milému šplhavci však v rozhodujícím okamžiku patrně selhaly nervy. Místo aby rychle jednal ,začal se před dutinou celý třást, čepýřit a třepat křídly. Jestli si snad myslel, že toho se špaček lekne, šeredně se mýlil. Ten, sotva koutkem oka postřehl nebezpečí, střemhlav se vrhl do dutiny. Strakapoud musel znovu odletět s nepořízenou, a špaček ovládl pole i čerstvě vytesanou dutinu.

Střídavě přinášel výstelku, občas si prozpěvoval a musel jsem mu přiznat, že zpěvák je opravdu dobrý. Kromě jiného výborně napodoboval i některé hlasové projevy samého strakapouda, což mi připadalo jako výsměch zapuzenému majiteli, který se jistě zdržoval někde v doslechu. Po chvíli se také opravdu objevil. Tentokráte se pokoušel uspět změnou taktiky. Sedl si kousek stranou, a jakmile špaček vystrčil hlavu, prudkými výpady se ho snažil přinutit k opuštění dutiny. Toho však něco podobného ani nenapadlo, a tak chudák datlík musel konečně svůj spor o bydlení definitivně vzdát!

Špaček obecný v zimním šatě