Naše příroda, ročník 2014, číslo 4

Maximálně párkrát za život vás cesty zavanou na samý východ Slovenska, jemuž vévodí osamoceně vystupující horský masív Vihorlatu. Na první pohled málo atraktivní území je ve skutečnosti přírodní skvost, na který se hned tak někde nenarazí. Zásluhu na tom mají rozsáhlé bukové lesy, díky nimž se Vihorlat dostal na prestižní seznam přírodních památek Unesco!

Bukovými pralesy Vihorlatu

Text a foto: Martin Janoška

Vihorlat jakožto součást Vihorlatských vrchů patří k sopečným pohořím, které lemují z vnitřní strany oblouk Východních Karpat. Vulkanický původ naznačuje podkovovitě vyklenutý tvar hlavního hřbetu, což snad vzdáleně souvisí s původním tvarem vyhaslého vulkánu. Polohu někdejšího kráteru uprostřed věnce hor dnes symbolicky naznačuje lesknoucí se jezerní hladina Morského oka, které však sopečný původ nemá a jeho vznik s vývojem vulkánu souvisí nepřímo.

Celkově mají hory, převyšující své okolí o úctyhodných 800 m, asymetrický tvar. Směrem na sever spadají prudkými a strmými svahy s krátkými dolinami, zatímco k jihu se uklání pozvolněji. Zachovalý přírodní charakter a opuštěnost Vihorlatu souvisí s velmi řídkým osídlením. Uprostřed hor neexistuje prakticky žádné trvale obydlené místo, polovina pohoří se navíc využívá jako vojenský prostor.

Výjimečnost Vihorlatu dotvářejí ohromné komplexy zachovalých bukových lesů blízkých přírodnímu stavu. Chybí zde otevřený terén s loukami a pastvinami, tolik typický pro karpatskou oblast. Bukové pralesy jsou také důvodem, proč se konzumní většina turistické populace Vihorlatu spíše vyhýbá. Vždyť koho baví jít celý den jenom lesem bez výhledů, chat nebo hospod?

Vyhlídka z Vihorlatu (1076 m)