Naše příroda, ročník 2015, číslo 1

„Ó, Bože, děkuji ti!“, vyjekla za mými zády Zdenka. Překvapeně jsem se otočil a spatřil ji jak klečí v pozici zbožné kněžky s fotoaparátem přitisknutým k oku. A už jsem ji viděl i já: sa¬mičku martináče hrušňového klátit se nízko nad zemí na jakési větvičce v májovém větříku.

Zázraky na Pouzdřanské stepi

Text: Jaroslav Monte Kvasnica / Foto: Zdenka Prokešová

Tváří v tvář obryni

Martináč hrušňový (Saturnia pyri) je největším evropským nočním motýlem s rozpětím křídel 85–165 mm (samičky jsou výrazně větší než samečci). Je nádherně zbarven a každé z jeho křídel zdobí výrazné oko. V Česku se vyskytuje jen na jižní Moravě, která je severní hranicí jeho výskytu (tento martináč obývá severní Afriku, jižní Evropu, Malou a Střední Asii). Před nějakými čtyřmi desítkami let jsem ho však pozoroval i v sadu naší brněnské zahrady. Známý český entomolog Josef Moucha sledoval v padesátých letech 20. stol. rej osmi martináčů kolem pouliční svítilny ve slovenském Štúrově. Martináče studoval a realizoval s nimi experimenty legendární francouzský přírodovědec Henri Fabre (jinak světově proslulý arachnolog).

Půvab hlaváčku jarního