Naše příroda, ročník 2015, číslo 4

Zhruba před rokem byla poblíž Svitav zprovozněna okružní stezka, která otevřela půvaby zdejšího kraje také vozíčkářům. Její trasa je ovšem natolik atraktivní, že bezvýhradně potěší širokou veřejnost. A je úplně jedno, zda venku září jarní slunce nebo se za okny táhnou chuchvalce listopadové mlhy.

Bezbariérově po českomoravském pomezí

Text a foto: Jakub Hloušek

K pramenům řeky Svitavy

Vozíčkářská stezka začíná vedle západního cípu břehů rybníka Rosničky, kde koncem dubna oslnivě probleskují žluté květy blatouchů. Prostě středoevropská klasika. Poté už následují převážně smrkové monokultury. Ty jsou ale prostoupeny rozptýlenými ostrůvky vlhkých olšin. A s nimi jsou pupečně propojeny enklávy vzácností z oblasti rostlinné či živočišné říše. Tu mezi mokřady rychle objevuji bohaté porosty bledulí. Teď už sice odkvetly, ale sotva roztaje sníh, tak určitě krásně signalizují příchod nového vegetačního cyklu. Ještě počátkem minulého století ukrývaly zdejší porosty malá rašeliniště. Dnes po nich zůstala soustava potoků a odvodňovacích stružek. Od romantického jezírka s výskytem ďáblíka bahenního vybíhá z hlavní cesty uzoučká pěšina, která příchozí dovede do temného úvozu s malou tůní ohraničenou pískovcovým balvanem. Tady skromně vyvěrá jeden z několika zdrojů Svitavy. Mechem obrostlý blok pískovce bývá někdy označován jako „Pekelný kámen“. Prý u něj zuřivý rytíř v návalu vzteku omylem zabil svoji dceru, když si vedle pramene dávala dostaveníčko se svým milovaným. Původně totiž chtěl zabít poblouzněného nápadníka, avšak statečná dívka údajně chlapce svým vlastním tělem kryla před ostrou špicí otcem vrženého oštěpu.

Památník včelích matek. Původní objekt ale prý byl monumentálnější. Nyní na palouku najdeme obnovené torzo.