Naše příroda, ročník 2016, číslo 1

Rybníky do české krajiny odnepaměti patří a udávají jí typický ráz. Vždyť jich máme přes dvě desítky tisíc. Jen z dědictví našich předků nám jich zůstalo nespočet. Dnes jsou rybníky nejtypičtějšími mokřady našich stojatých vod – všichni se v jejich okolí rádi procházíme a kapra si dopřáváme nejenom k Vánocům.

Text: Alena Říhová

Břehy rybníků obvykle zpevňují aleje vlhkomilných stromů. Těžké koruny vzrostlých vrb bílých (dožívajících se až sta let) se typicky sklánějí až k hladině. Někteří smuteční vrbu (tak se vrbě bílé říká lidově) znají z pohádek (sedával na ni vodník), jiní z jejích prvních jarních proutků pletou pomlázky nebo vyřezávají píšťalky. Možná ale nevíte, že právě z její kůry byla izolována kyselina salicylová pro výrobu aspirinu. U vody se daří i rychle rostoucím olším a topolům. Je fajn se pod nimi zjara toulat či si v létě posedět v jejich stínu, mějme však na paměti, že květní pyl olší a ochmýřená semena topolů nám mohou nepříjemně zavařit – jsou totiž silnými alergeny. Z první travičky nás na jaře vítají usměvavé sedmikrásky, podběly, violky a pampelišky...

Bohdanečský rybník (NPR, PO, EVL) u východočeských Pardubic s typickou vegetací. Lemují ho rákosiny, vlhkomilné olšiny a vrbiny.
Foto David Říha