Naše příroda, ročník 2016, číslo 2

V minulém čísle Naší přírody (1/2016) jsme publikovali první díl dvoudílné série článků věnované paleontologickému výzkumu. Řekli jsme si, co je třeba vědět, abychom našli vytouženou zkamenělinu. K tomu jsme si vysvětlili, že paleontologové nehledají nikdy naslepo. Musí znát horniny, protože v sobě zahrnují důležité informace o prostředí, v němž vznikaly, i základní zkameněliny, díky nimž zase víme, jak jsou horniny staré. Jako příklad, na němž si práci paleontologa představujeme, jsme si vybrali teropodní dinosaury. Tato populární skupina zahrnuje řadu dobře známých druhů, jako např. Allosaurus fragilis, Tyrannosaurus rex nebo třeba Velociraptor mongoliensis. Její součástí jsou ovšem také všichni ptáci. V tomto článku přejdeme z teorie k praxi. Kde hledat, to už víme. Ukažme si nyní, jak postupujeme, když už jsme přímo v terénu.

Text a foto: Daniel Madzia

Již v minulém článku jsme si uvedli, že paleontology je možné nejčastěji vidět s kladivy, krumpáči a lopatami. Scény, jako je ta z počátku prvního dílu Jurského parku, kde vidíme paleontology ležící se štětečky nad kompletní kostrou dinosaura, jsou čirá fikce. Vykopávky nejčastěji začínají tvrdou dřinou, během níž bývajínezřídka odstraněny doslova stovky kilogramů půdy a nadložních hornin. Teprve tehdy, kdy narazíme na vrstvy, jež nás zajímají (tedy takové vrstvy, v nichž už dříve byly zkameněliny nalezeny nebo přinejmenším jejich charakter zkameněliny nalézt umožňuje), začíná „jemnější“ práce. Ani zde však štětečky nepoužíváme. Krumpáče střídají kladívka; ty následně šroubováky nebo dláta. S určitou nadsázkou lze říct, že první fáze paleontologického terénního výzkumu se podobá spíše kopání příkopů než exaktní vědě. Zásadní změny nastávají ve chvíli, kdy se pod rukama objevují první zkameněliny.

Práce preparátora je velmi
náročná a vyžaduje znalosti,
zkušenosti i trpělivost.
Foto John Day Fossil Beds
National Monument
(volné dílo