Naše příroda, ročník 2016, číslo 3

Starší z nás si jistě vzpomenou, že setkat se za jejich mládí v časném jaru někde s některou z našich majek nebylo žádnou vzácností. Dnes tak tomu už bohužel není, ani jde-li o dříve běžnou majkou obecnou, chráněnou už delší dobu společně se všemi našimi dalšími druhy majek vyhláškou č. 395/1992 Sb. Příčinou je výrazný úbytek malých kolonií samotářských včel, na nichž všechny majky životně závisí svými vývojovými vazbami. Z asi třinácti druhů u nás od 19. století zjištěných majek se jich dnes už pět považuje za vymizelé (nezvěstné), dalších sedm za kriticky či jinak ohrožené. Je to sice neradostná bilance, ale po určitých příznivých změnách vlivu zemědělství na krajinu je naděje, že se postupně budou zlepšovat podmínky těchto způsobem života neobyčejně zajímavých brouků.

Text: Mladen Kaděra

Majka obecná (Meloe proscarabaeus, čeleď majkovití – Meloidae) patří mezi naše největší (15–40 mm) a zároveň nejznámější druhy majek, ačkoli české druhové jméno „obecná“ už několik desítek let neodpovídá skutečnosti. Na první pohled upoutá, stejně jako další majky, svým na brouka neobvykle utvářeným tělem: jednak výrazně zkrácenými, částečně na bázi se překrývajícími měkkými (kožovitými), málo sklerotizovanými krovkami, jednak bachratým zadečkem, jenž se jim s vydatným příjmem potravy (u samiček také naditým vajíčky) zanedlouho zvětší až na maximální míru. Brouci jsou černí, nevzácně však s dobře patrným modrým leskem, takže někteří silněji namodralí jedinci připomínají na první pohled přibližně stejně velkou, modrou majku fialovou (M. violaceus). A poněvadž se zadeček oběma pohlavím po vydatném žíru hodně „nafoukne“, bývají někteří velcí samečci ještě mohutnější než samičky. Pohlaví majky obecné lze ale ihned rozlišit podle tykadel, neboť samečci mají 6. a 7. články rozšířené a v kloubech trvale prohnuté do tvaru připomínajícího polorozevřené kastaněty. Nápadné je také hrubé a husté jamkovité tečkování hlavy a štítu, krovky potom sítí krátkých vrásek. Po vylíhnutí mají majky zadeček krytý krovkami jako většina jiných brouků. Schopnost extrémně jej protáhnout do délky a také rozšířit umožňují (po pokračujícím nenasytném žíru) jeho články, uspořádané na okrajích částečně přes sebe jako tašky na šikmé střeše, spojené velmi pružnou, postupně se rozpínající blánou mezi tergity i sternity. Určitou zajímavostí je rovněž dobrá pohyblivost nejen poněkud oddálené hlavy, ale i úzké předohrudi, mnohem užší než ramena krovek.

Samečci vypadají se svými
„kastanětovými“ tykadly, jako
by je měli nalomené a nemohli
si je narovnat.
Foto Michal Holomčík