Naše příroda, ročník 2016, číslo 3

Všichni už víme, že ptákem roku se letos stala červenka a rozhodně to není náhoda. Jméno má po červenavém bříšku, které je odnepaměti symbolem utrpení. Dnes nás má upozornit na to ptačí. Vyslechněme tedy její posmutnělý zpěv a ptačím kamarádům pomozme. Pro nás je to jen maličkost, pro ně otázka přežití.

Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

Mohlo by se zdát, že ptáčka s nápadnou, cihlovou náprsenkou nelze přehlédnout, ale opak je pravdou. Drobný neposeda žije vesměs skrytým životem a v klidu prakticky nevydrží. Povětšinou šmejdí v křoví a drží se pěkně při zemi. Neustále poskakuje, podřepuje, a i když se na chviličku zastaví, škube sebou a prudce zvedá ocásek. Není divu, že je věčně zadýchaný. Ačkoliv není plachý, vždy zůstává ve střehu a při vyrušení ihned frnkne do nejbližšího houští, takže si ho sotva prohlédnete (ukáže vám leda tak hnědavá záda). Zkrátka pozorovat červenku je kumšt a to i přesto, že často pobývá a hnízdí v naší bezprostřední blízkosti (např. v zahradách a v parcích). Naopak ona mívá o všem dokonalý přehled. Aby jí nic neuniklo, po chvilinkách posedává na tyčkách plotů. Někdy je dokonce tak zvědavá, že zariskuje a přihopká do vzdálenosti několika kroků (v době hnízdění si ale dává majzla). A právě to je ideální příležitost k seznámení.

Do roztomilého, nevinně
vyhlížejícího, drobečka
s upřímnýma očima by
sotvakdo řekl, že je vztekloun
a rváč. V urputných bojích
padne každý desátý