Naše příroda, ročník 2016, číslo 4

Kočka divoká, stejně jako rys ostrovid, vlk či medvěd, doplatila na systematické lidské pronásledování. Ačkoli snímky z fotopastí dokazují, že v současnosti divoké kočky opět pomalu překračují české hranice, stále se řadí (a zřejmě i nadále se budou řadit) k našim nejvzácnějším savcům.

Text: Denisa Mikešová / foto: Jiří Míchal / fotopast: Alka wildlife, o. p. s.

Ráno je ledové. K zemi se lehce snášejí sněhové vločky, bělostná námraza zdobí větve stromů. Zkřehlou rukou přidržuji na hrudi připnutý foťák. Les kolem je mlčenlivý. I já mlčím a všemi smysly se snažím nasát magickou atmosféru. Naslouchám vznešenému tichu lesa, ale přitom nepřestávám bedlivě sledovat krajinu kolem sebe, každičký sesuv sněhu ze stromových výšin, každičký pohyb, přelet ptáčka … co kdyby … Přemýšlím. Jaké by to asi bylo, kdybych teď před sebou zhlédla mourovatý kožich, jak se pomalu krade po támhletom kmeni padlého stromu? Vím, že ta šance je nulová, dokonce možná i pod bodem mrazu, stejně jako okolní vzduch. Mourovatý kožich uvidím, až se vrátím domů. Ale ne tady v lese, byť v pohádkově bílém šumavském království. Kočky divoké jsou totiž v naší přírodě stále velkou raritou a lidé, kteří divokého „mourka“ zahlédli ve volné přírodě, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Při běžném pozorování
je těžké kočku divokou
a domácí od sebe navzájem
odlišit.