Naše příroda, ročník 2016, číslo 4

„Víte, jak se u nás říká místům, kam zrovna jedete?“ optala se mne čiperná seniorka, co se právě vypravila paběrkovat cibuli z čerstvě sklizených polí. „Přece opičí hory!“ vychrlila s úsměvem. Brzy jsem pochopil proč. Skřípající motorák začal mírně stoupat. A z placky u středočeských Peček mne vyvezl mezi plochá návrší nízkých pahorků na okraji Kouřimi.

Text a foto: Jakub Hloušek

Kouřim už dlouhý čas platí za Mek ku přívrženců historie. Postaralo se o ni vybudování skanzenu, dále městské jádro s velkým množstvím kulturních památek a především pozůstatky Staré Kouřimi. Kontinuita osídlení tamního hradiště započala již před sedmi tisíci lety. A vyvrcholila v prvopočátcích českého státu, kdy se Stará Kouřim stala bájným centrem moci knížat z kmene Zličanů. Obdobně, jako v mnoha dalších případech, tak i zde kromě strategicky významné polohy zahrály do karet neobvyklé přírodní fenomény, které doprovází aura tajuplných mýtů i lidových pověstí. Zpočátku přístupová stezka stoupá od naoranžovělých stěn opuštěných lomů v údolí Výrovky (někdy též Vavřineckého potoka alias Kouřimky). Ale nenadálá změna udeří ihned, jakmile pěšina opustí křovinatý porost a vyústí do otevřeného terénu. V tu chvíli se na horizontu mírně nakloněné pláně zničehonic vynoří izolovaný skalní blok. A už zdáli si okamžitě získá sympatie, neboť tady působí zcela nečekaně. Nepatřičně.

Lechův kámen leží paradoxně
až vně hradištního valu.
A poněvadž Lech se posléze
odebral na území Polska,
tak nedávno poblíž něj byl
instalován takzvaný Dášin
kámen, který sem dopravili
polští poutníci z města.
Pojmenován je dle Lechovy
dcery Dáši