Naše příroda, ročník 2016, číslo 4

Léto je časem toulání přírodou, vandrů, dobrodružných výprav. Kdy je člověk „blíž přírodě“, než když v ní může být ve dne v noci? Večer někam dojít, přespat pod korunami stromů a ráno jít dál… Jenže naše legislativa není takovému toulání příliš nakloněna, hned několik zákonů obsahuje zákaz táboření. Ano, současný právní výklad zní, že bivak, tedy nouzový nocleh pod širým nebem, není táboření a že pokud se na noc jen tak beze stanu natáhnete do trávy, nic tím neporušujete. Ne každému se ale chce hádat, zda ještě bivakuje, nebo už táboří. Míst, kde lze v přírodě přespat legálně, je však u nás jako šafránu. Proto se Český svaz ochránců přírody Berkut rozhodl vytvořit v západních Čechách systém bivakovacích míst. Jedno z nich je na okraji zaniklé vsi Umíř.

Text: Jan Moravec

Umíř se nachází, či lépe řečeno nacházela, v západní části rozsáhlého lesního komplexu přírodního parku Manětínská. Tohle zhruba 80 kilometrů čtverečních velké území je k dobrodružnému toulání jak dělané. Nikdy nebylo příliš osídlené a poté, co zde v 19. století ustala sklářská výroba a v polovině století 20. byla vystěhována většina z toho mála lidí, co zde ještě žili, protože mluvili německy, je centrální část přírodního parku takřka liduprázdná. Lesy, lesy, lesy, balvany a lesy. Sem tam skála či starý lom, sem tam loučka (vesměs v místech, kde kdysi bylo nějaké osídlení). Ani turisté zatím tenhle kraj příliš neobjevili, třebaže na severním okraji leží „perla západočeského baroka“ Manětín, na severovýchodním Nečtiny s romantickým zámkem a pozoruhodnou hradní zříceninou, po jihovýchodním okraji prochází frekventovaná silnice z Plzně do Karlových Varů a západočeská metropole je takřka na dohled.

Bivakovací přístřešek.
Foto Petr Králík