Naše příroda, ročník 2016, číslo 4

Holubi kojí vždycky venku. Kojení na veřejnosti je dnes často diskutovanou otázkou, přesto na ni stěží najdeme jednoznačnou odpověď. Podle pana Špačka je především věcí taktu a mělo by zůstat v intimitě, protože pohled na ňadro, byť kojící, uvádí okolí do rozpaků. Ale takoví holubi si s kojením hlavu vůbec nelámou. Když mají děti hlad, prostě kojí, kojí a kojí a je jim šumafuk, jestli je to v parku, na ulici, na autobusové zastávce, na střeše nebo třeba na parapetu u sousedů. A už vůbec neřeší, jestli je to taktní. Zkrátka rodičovské poslání je u nich na prvním místě a jejich děti jenom kvetou. A tak to má být.

Text: Alena Říhová/ Foto: David Říha

Až zase ráno poběžíte na autobus, určitě zpomalte. Totiž jedině ten, kdo chodí zvolna s očima dokořán otevřenýma, může naplno vnímat své okolí. Pak nejenže nesmete každého, kdo se mu náhodou připlete do cesty, či nesrovná se zemí drobečka kličkujícího pod jeho nohama, ale možná se stane i svědkem něčeho výjimečného, třeba holubího kojení. Klidně na nádraží Právě na frekventovaném autobusovém nádraží, kde denně procházejí tisíce cestujících, jsme objevili hned několik hnízd holuba věžáka. Je mazaný. Postavil si je pod klenutou stříškou, dost vysoko na to, aby zůstala mimo zorné pole pozemních predátorů a člověka, navíc chráněna před nepřízní počasí. Kdybychom bývali čirou náhodou nezvedli hlavy vzhůru, zrovna ve chvíli, když se rodič na jedno z nich k dětem vracel, zřejmě bychom si jich v té výšce vůbec nevšimli a to by byla velká škoda.

Holoubata jsou krmena
holubím mlékem a rodičům
ho sají přímo z hrdla. Holubí
mléko je složením podobné
savčímu a tak lze krmení
holoubat s nadsázkou
přirovnat ke kojení