Naše příroda, ročník 2016, číslo 5
Jistě se vám při vycházkách do přírody již také stalo, že jste narazili na živočicha tak drobného, kvítek tak malý či krystal nerostu tak nepatrný, že jste si je prostým okem nemohli pořádně prohlédnout, ať jste se snažili sebevíc. Pomoc je přitom jednoduchá a dokonce poměrně levná. Opatřete si lupu! Ne ovšem takovou, jakou používají starší lidé na čtení, ale lupu poněkud výkonnější. Jistě je vám známé rčení „vzít si někoho (popřípadě něco) pod lupu“. To je ovšem míněno obrazně a neznamená to, že si dotyční pánové či dámy člověka, o kterého mají zájem, chytí a budou ho kousek po kousku prohlížet pod lupou. Spíše si důkladně „posvítí“ na jeho praktiky – většinou nekalé – a vyvodí z toho patřičné závěry. My ovšem budeme postupovat doslovně a zkoumanou přírodninu si opravdu pod lupu dáme a případně si na ni i posvítíme, neboť mnohé lupy mají vestavěné osvětlení, které značně usnadňuje pozorování. Je ovšem dobré vědět, jak si přírodninu pod lupu vložit, jinak bývá pozorovatel často výsledky zklamán.
Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi
Začněme ale od začátku, a to tím, co to vlastně lupa je. Fyzikové definují lupu neboli zvětšovací sklo jako spojnou čočku, která může být dvojvypuklá (bikonvexní), ploskovypuklá (plankonvexní) nebo dutovypuklá (konkávkonvexní). Aby spojná čočka pozorovaný předmět zvětšovala, musí mít optickou mohutnost alespoň 4 dioptrie (D). Nejčastěji bývá zhotovena ze skla nebo čirého plastu, ale z historie jsou známé i spojné čočky vybroušené z křišťálu nebo čirých drahokamů. Již císař Nero používal ke korekci zrakové vady smaragd vybroušený do tvaru čočky, ale historie lupy je ještě o něco starší. Řecký učenec Ptolemaios popsal v jedné ze svých prací (okolo roku 150 n. l.) zvětšení obrazu pozorovaného kapkou vody, ale praktického uplatnění našel tento objev až okolo roku 1000, kdy Benátčané začali vyrábět tak zvané čtecí kameny, což byly skleněné kulové vrchlíky, které se přikládaly ke čtenému textu, aby ho zvětšily. Používali je především mniši, kteří měli špatný zrak.
Houby si převážná část lidí obvykle prohlíží
z čistě kulinářského hlediska a většinou se spokojí
s jejich dělením na jedlé a nejedlé, případně
na „červivé“ a „nečervivé“. Máte-li však v ruce
lupu, zkuste si jejich plodnice prohlédnout s její
pomocí. Rourky na spodní straně plodnice hřibu
kováře (Boletus erythropus) se pak náhle
změní v překrásný obrazec, připomínající spíše
povrch podmořského korálového útesu, než
obyčejnou houbu.