Naše příroda, ročník 2016, číslo 5

Unikátní pralesní komplexy, lužní lesy, odnepaměti vznikaly na periodicky zaplavovaných nivách. Rodná řeka jim vytvořila půdu pod nohama, vlévá jim krev do žil a neustále je krotí. O svém dětství tu po staletí mlčí přestárlí kmeti, s tvářemi drsně zvrásněnými, kterým dnes teče do bot víc než kdy předtím. Člověk je sužoval žízní a nelítostně jim srážel hlavy, dokud z krajiny téměř nezmizeli. Dnes jsou bohužel vzácným přírodním úkazem. Dochovala se nám už jenom poslední trojice rozlehlejších komplexů lužních lesů a několik střípků, roztroušených po zbytku území.

Text: Alena Říhová

Kdysi byla niva, podmáčená nížinná rovina podél veletoku, označovaná luhem a listnatý les, který se na ní později vyvinul, dostal jméno lužní les. Ten se typicky vyvíjí na jemnozrnných naplaveninách, které řeka neustále přináší z horního toku do údolí, nejintenzivněji při povodních. Pravidelné záplavy zásobují nivu živinami a vodou, proto půda zůstává povětšinou podmáčená až bahnitá. Najdeme tu místa prakticky trvale pod vodou (např. terénní sníženiny podél potoků, řek či na nížinných nivních loukách, lesní močály a tůně), občasně zatopená (např. sušší části lužních lesů s periodickými tůněmi nebo výše položené nivní louky), ale i taková, přes která se voda přežene zřídkakdy (okrajové části luhu) nebo povodni dokonce odolávající (mohutné štěrkopískové náplavy, tzv. hrůdy, vzniklé činností dávných veletoků).

Typický močál lužního
lesa připomíná zanedbané
brouzdaliště. Voda se tu
nehne a po kyslíku ani
památky. I pro mnohé druhy
rostlin zůstává prakticky
neobyvatelný.
Foto Alena Říhová