Naše příroda, ročník 2016, číslo 6

Diskuze o péči o chráněná území čas od času zaujmou i širokou veřejnost – národní park Šumava toho budiž příkladem. Bohužel lze často z obou stran slyšet namísto racionálních a znalostmi podložených argumentů spíše ideové výkřiky. Přitom problematika managementu chráněných území není vůbec tak jednoduchá, jak by se možná mohlo zdát, a přístup „nechme přírodu být, ať si dělá, co chce“ nemusí být vždy tím nejlepším, který by (byť sama ochrana přírody) měla prosazovat.

Text: Jan Miklín

Krajina je složitý systém, s mnoha vazbami, které je často těžké popsat či pochopit. Mnohé zásahy se projeví až s časovým odstupem, mnohé chyby jsou nevratné (nebo jen těžko opravitelné). Stejně jako v jiných oborech, i v ochraně přírody stále probíhá vývoj a změny paradigmat na základě nových poznatků a zkušeností. V počátku moderní ochrany přírody (první „rezervace“ najdeme již ve středověku, ale motivací bylo zejména zajištění dostatku zvěře či dřeva jako stavebního materiálu) se vycházelo z konzervátorského přístupu. Koneckonců, třeba v anglickém „nature conservation“ je toto paradigma přímo obsaženo v názvu oboru. První rezervace byly vskutku konzervovány s maximálním vyloučením činností člověka a ponecháním přírodě „vlastnímu“ vývoji. Časem se však u mnohých ekosystémů ukázalo, že dochází ke změnám, které nelze hodnotit pozitivně. Typickým příkladem mohou být třeba „stepi“ na Pálavě, které začaly zarůstat křovinami a lesem a tím z nich mizet cenné rostliny i na ně navázaní živočichové.

Národní přírodní památka Dunajovické kopce
je typickým příkladem mozaiky ekosystémů,
vázaných a udržovaných činností člověka