Naše příroda, ročník 2017, číslo 2

Pod kachnou si každý nejspíš vybaví březňačku s pečlivě nablýskaným zrcátkem. Není divu, vždyť je to naše nejznámější a nejhojnější kachna. Plave snad na každé přehradě, potoce i návesním rybníčku. České vody však hostí i nespočet vzácných vrubozobých slečen, které stojí za to poznat a zachránit. Tak do toho.

Text a ilustrace: Alena Říhová / Foto: David Říha

Smekni čepici před kachní stálicí

Hejna mnohých českých „stálic“ na sklonku minulého století podstatně prořídla. Některé kachní populace se lokálně smrskly až na minimum (např. poláka chocholačky a poláka velkého v jižních Čechách), po jiných se dokonce zcela slehla zem (zatímco čírka obecná vymizela jen místy, polák malý prakticky celoplošně). Přestože se najdou druhy kachen, které se v novém miléniu stačily zmátožit a jejich stavy mírně rostou (např. poláka chocholačky a poláka velkého), většinu jich dnes potkáme už jenom v chráněných oblastech. A můžeme si za to sami. Nešetrným přetvářením krajiny (zejména vysušováním mokřadů, ale i jejich znečišťováním splaškovou vodou obohacenou živinami a rekultivací rybníků) jsme je totiž připravili o domov a ruku na srdce, mnozí z nás si oblíbili i poctivé české menu, kde nechybí kachní pečínka (bohužel kachna divoká a oba poláci jsou loveni a namísto nich občas padne dokonce i vzácný kus) a křupavý řízeček z kapra ( jehož intenzivní chov pozměnil poměry v mokřadech, zejména pak složení živočichů i rostlin a kvalitu vody, čímž ztěžuje přežívání kachen). A tak před každou kachnou, která našim rozmarům zvládá čelit, upřímně smekám.

Samec poláka malého ve svatebním šatě.
Dříve u nás hnízdil, ale dnes ho potkáte stěží