Naše příroda, ročník 2017, číslo 3

Možná si někdo z vás všiml v písčité krajině tzv. Moravské Sahary poněkud zvláštního chrousta. Přibližně stejně velkého jako chroust maďalový (Melolontha hippocastani), tmavšího, chlupatějšího a bez „dláta“ na konci zadečku. Nešlo totiž o žádného z našich chroustů, ale o jim velmi blízce příbuzného chroustka opýřeného z rodu Anoxia. Zajímavý je především tím, že i když se jeho způsob života velmi podobá jiným druhům z podčeledi chroustů a chroustků (Melolonthinae), kam tento chroustek patří, obývá výhradně písčitá místa, stejně jako chroust mlynařík (Polyphylla fullo). U nás se chroustek opýřený vyskytuje jen na velmi malém území. A přičteme‑li k tomu všudypřítomný hospodářský tlak a z toho plynoucí nejistou vyhlídku udržet se v naší fauně, pamatovalo se na něj už ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., v níž je prohlášen za silně ohrožený druh; v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR, bezobratlí, z r. 2005 je uveden dokonce jako kriticky ohrožený.

Text: Mladen Kaděra

Z nemnoha druhů palearktického rodu Anoxia, žijících kromě výjimek v teplých polohách mediteránní podoblasti, se Česka týkají dva otužilejší, a to chroustek chlupatý (Anoxia villosa) a chroustek opýřený (A. pilosa). Chroustek chlupatý byl však zatím v Česku nalezen prokazatelně pouze dvakrát v dávnější minulosti a žádný jeho novější výskyt tu nikde nepotvrdily ani unikátní nálezy. S postupující změnou klimatu je ale možné, že brzy od nás někdo ohlásí další nálezy nejen jeho, ale také chroustka A. orientalis, vzácně pronikajícího i do zemí nedaleko našich jihovýchodních hranic (Rakousko, Maďarsko). Pravidelně se u nás vyskytujícím broukem je tak z tohoto rodu jen chroustek opýřený (Anoxia pilosa). Velikostí 18 až 25 mm dosahuje téměř průměrné délky našich chroustů (rodu Melolontha) a stejně jako oni patří do čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae). A i když se jim (v podčeledi Melolonthinae) velmi podobá, přesto se už na první pohled od nich liší především štítkem hustě pokrytým světle béžovými až krémově bílými chloupky, u samečka delšími. Povrch těla má tmavý, často černohnědý, krovky většinou světlejší, někdy však i ty mívá temnější. Chloupky na krovkách jsou sice řidší, přesto s výsledným dojmem stejnoměrného rozmístění.

Sameček má vějířky na
tykadlech vyvinutější a na
vnějších okrajích holení
předního páru noh jen jeden
apikální zub. Vespod těla je
ještě chlupatější než samička.
Foto Filip Trnka