Naše příroda, ročník 2017, číslo 5

Žáby jsou vskutku pozoruhodné bytosti, které zasluhují naši mimořádnou péči a ochranu. Vždyť nám z přírody kvapem mizí a všechny české druhy, až na jeden, jsou dnes již bohužel v ohrožení.

Text: Alena Říhová

Především k nim buďme nadmíru velkorysí, ačkoliv ony se chovají zcela mimo náš bonton. Třeba když se zjara oddávají veřejnému hromadnému sexu, nebo když denně ruší letní noční klid hlasitými mejdany. Nic naplat, tyhle žabí orgie k tůním a rybníkům odnepaměti patří. Zkrátka bez nich se to tu neobejde. Pomáhají totiž dotvářet genia loci těchto míst. A tak nám, milovníkům přírody, naprosto učarovaly. Navíc doprovázejí nejdůležitější a zároveň nejobtížnější životní úkol žab, totiž rozmnožit se. Příroda to takhle chtěla a nám lidem, kteří jsme její součástí, nezbývá, než to respektovat.

Zakletá princezna, nebývá líbezná

Českou krajinou nám poskakuje na třináct druhů žab. Přímo ve vodě a těsně kolem ní se nejčastěji vyhřívají kuňky a zelení skokani, v korunách okolních stromů se míhají opičky rosničky a někde po dně lužního lesa bývají rozlezlí hnědí skokani a ropuchy. Žádná z nich ale bohužel od přírody mnoho krásy nepobrala. Nahé bytosti bez kožíšku a peří, navíc se slizkou bradavičnatou kůží nikdy nebudily zvláštní zájem ani soucit člověka. Spíš naopak. A tak jsou odpradávna považovány za „ošklivky“, kterých se leckdo jen štítí. Tím spíš, že vylučují nevzhledný, někdy i páchnoucí a jedovatý sliz. Je to ale velká škoda. Když se jich opatrně dotknete, zjistíte, že mají kůži překvapivě hebkou, a zahledíte‑li se jim do očí, objevíte v nich křehké duše zakletých princezen. A to už je důvod k seznámení. Život žab není procházkou růžovým sadem. Doprovází ho nespočet úskalí a nebezpečí, která je přímo ohrožují na životě. Ale v mnohých by byla lidská ruka nápomocná. Tak to mějme na paměti, dokud je čas.

Skokan zelený je přirozeným křížencem s. skřehotavého a s. krátkonohého. Tenhle jedinec je vzhledem někde uprostřed mezi rodiči.Foto David Říha