Naše příroda, ročník 2017, číslo 5

Vliv člověka na přírodu většinou malujeme v temných tónech. Jenže nic není černobílé – některým živáčkům, nejnápadněji mezi opeřenci, přítomnost člověka nevadí. A dokonce se najdou i druhy, které z lidských „destruktivních“ aktivit profitují a člověkem neovlivněné přírodě se vyhýbají.

Text a foto: Tomáš Grim

Když jsem před pouhými dvěma desetiletími – což je v ekologickém čase skoro nic a v evolučním vůbec nic – přišel do Olomouce, kosi černí se nejfrekventovanějším ulicím vyhýbali a holuba hřivnáče nebo drozda kvíčalu abych v centru pohledal. Posledních pár let potkávám kosy na konkrétních „adresách“, kde kromě betonu a asfaltu zbývá jen uzounký proužek trávníku; někteří dokonce začali poslední dobou sbírat potravu na chodnících nejrušnějších ulic a motají se doslova mezi chodci. Hřivnáči dnes hnízdí ve výšce očí na okrasných dřevinách přímo před budovou přírodovědecké fakulty; některých inkubujících hřivnáčů se můžete skoro dotknout. A na trávnících před touž budovou, nedaleko středu města, začaly v posledních letech pravidelně sbírat potravu kvíčaly. Kosům, hřivnáčům, kvíčalám i mnoha dalším přítomnost člověka vadí málo. To jste si jistě všimli také, ať už žijete v jakémkoli městě. A navíc lidé ptákům vadí i čím dál tím míň – různé druhy po nastěhování do měst byly dříve plaché, zatímco dnes je musíme pomalu odhánět, abychom je na chodníku nezašlápli. A některým druhům „umělé“ městské prostředí vyhovuje víc než to přirozené: třeba právě „splachovací“ městští kosi dosahují několikanásobně vyšších hnízdních hustot než plaší kosi lesní. Úplný extrém jsou pak druhy, které do měst odešly úplně a ve volné přírodě hnízdí vzácně nebo vůbec, třeba rorýs obecný nebo rehek domácí.