Naše příroda, ročník 2017, číslo 6

Ve složení potravy velkých střevlíků rodu Carabus nenajdeme žádné podstatné rozdíly. Zcela jinak je tomu ale v nárocích na kvalitu prostředí, v němž žijí jejich všechna vývojová stadia. Část z těchto druhů se nevyskytuje nikde jinde než v extrémním vlhku, jiné v prostředí neutrálním, další jen v aridnějších oblastech stepí. Proto místa, kde nenajdou stanoviště odpovídající jejich požadavkům, určité druhy neosídlí. Ačkoli s potravou by tam či tam neměly potíže. Tak je tomu ale v celé živočišné říši, pouze s výjimkami neobyčejně přizpůsobivých druhů. Zatímco mezi naše ryze vlhkomilné střevlíky patří hlavně střevlík hrbolatý (Carabus variolosus) a střevlík mřížkovaný neboli lužní (C. clatratus), vysloveně stepní je střevlík uherský (C. hungaricus), zařazený mezi druhy soustavy Natura 2000. Jako kriticky ohrožený druh jej uvádí už vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb., a i když vzhledem k celému našemu území se na plochou zanedbatelných lokalitách vyskytuje poměrně hojně, je tam jeho budoucnost nejistá a v závislosti na vhodném managementu ochránců přírody.

Text: Mladen Kaděra

Třebaže střevlík uherský není barevně tolik nápadný jako některé jiné druhy tohoto rodu, působí velmi příznivým dojmem. Je celý černý, trochu lesklý a na každé krovce má tři podélné řádky málo patrných, na sebe nenavazujících velmi mělkých jamek. Dosahuje délky 22 až 30 mm. Samičky bývají větší než samečci, i když nepřekročitelným pravidlem to není. Chceme‑li tak s jistotou už na první pohled vědět, o jaké pohlaví jde, je nejlépe podívat se broukovi na jeho přední nohy. Stejně jako u všech dalších druhů rodu Carabus mají totiž samečci chodidlové články prvního páru noh zřetelně rozšířené, kdežto samičky je mají běžného tvaru, podobně jako chodidla dalších noh. V hodinách, kdy je aktivní, je neúnavný a patří k našim nejrychleji se pomocí noh pohybujícím velkým broukům. Z několika jeho poddruhů žije u nás pouze v nominotypickém Carabus hungaricus hungaricus (čeleď střevlíkovití – Carabidae). Zatímco jiné jeho poddruhy zasahují svými rozšířeními až na Sibiř, obývá C. hungaricus hungaricus pouze nevelkou oblast jihovýchodní Evropy. Především je to Maďarsko a odtud okraje všech s ním hraničících zemí. Je to typický velký brouk maďarské pusty, kde jako v centru svého rozšíření je poměrně běžný na mnoha místech. V Čechách se zřejmě nikdy nevyskytoval, přesto byl kdysi odtud omylem ohlášen dokonce až ze severozápadu (od Chomutova). Na Moravě to bylo v jejím středu na stráních Velkého Kosíře u Prostějova, u Olomouce, ale i jižněji v bezprostředním okolí Brna. Tyto lokality zřejmě už dávno zanikly, a to bez předpokladu obnovy tamních nálezů v současnosti. Dnes je to v Česku brouk výhradně nejjižnější Moravy. Ještě nedávno byl zastižen na několika pahorkatinných stanovištích od Hustopečí až po Čejč, i odtud ale už zřejmě ustoupil. Jak prokázali (pomocí zemních pastí) v letech 2006–2008 pracovníci Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, vyskytuje se dnes u nás už jen v NPR Pouzdřanská step– Kolby s jejím nejbližším okolím a na dvou místech v CHKO Pálava.

Jde‑li o potravu, nepohrdnou střevlíci žádnou jim dobře dostupnou z široké skupiny bezobratlých. Tak se před jejich apetitem neuchrání ani lecjaké housenky, třebaže některé z nich do značné míry chrání jejich dlouhé chlupy např. před masožravými ptáky. Nic takového střevlíkům nevadí, a tak zanedlouho housenku „rozmašírují“ na nevzhlednou kaši, do níž postupně vpouštějí trávicí sekret a rozrušenou hmotu těla housenky potom rychle pohlcují.
Foto Filip Trnka