Naše příroda, ročník 2018, číslo 2
Zatímco předchozí část článku se zabývala přistěhovalci z říše zvířat, dnes se budeme věnovat emigrantům a navrátilcům. Bohužel, některé živočichy již nemůžeme počítat ani mezi emigranty, kteří se z naší země pomaleji či rychleji stěhují, vytlačováni a decimováni nejrozpínavějším živočišným druhem, a to z prostého důvodu, že svůj zápas s lidmi definitivně prohráli a zmizeli ze zemského povrchu navždy. Nejsou to vždy jen zvířata nápadná, jako třeba pratur (Bos primigenius), ale i „obyčejní“ brouci, motýli či pavouci.
Text: Hana a Vladimír Motyčkovi
Pro Českou republiku jsou v současné době považovány za vyhynulé dva druhy savců – norek evropský (Mustela lutreola) a zubr evropský (Bison bonasus). Ovšem nebyla by to příroda, kdyby se dala jednou provždy vtěsnat do nějakých škatulek. Zubr, vyhubený v českých zemích počátkem středověku, se totiž zčista jasna objevil v roce 2005 v Jizerských horách a v bývalých vojenských prostorech se zcela vážně připravují projekty, které počítají v nepříliš vzdálené budoucnosti s vypouštěním zubrů do volné přírody.
Zatímco zubr je díky své velikosti a atraktivitě ve středu zájmu, nikde jsme se nedoslechli, že by někdo někdy chystal reintrodukci norka evropského. A to v české přírodě chybí již od roku 1896, kdy byl na Jindřichohradecku zastřelen pravděpodobně poslední kus. V současné době tento problém asi ani nebude na pořadu dne, neboť jeho místo více než úspěšně obsadil norek americký (Neovison vison), který se do naší přírody dostal – zprvu jen ojediněle – v šedesátých letech minulého století jako uprchlík z kožešinových farem. Zvrat nastal v letech devadesátých, kdy tzv. „ochránci“ přírody vypouštěli násilně norky z farem do přírody a zastrašovali farmáře tak, že někteří je raději (místo likvidace) vypustili sami. Tím se dostaly do naší přírody tisíce velice schopných predátorů, kteří se od té doby úspěšně množí a likvidují celé populace raků, vodních ptáků, obojživelníků, plazů i ryb. Řešení tohoto značně palčivého problému je zatím v nedohlednu, protože norky smí lovit pouze myslivecká stráž a hospodáři, neboť norek nepatří do naší fauny, a tak se na něj současné myslivecké zákony nevztahují – a při tempu, jakým pracují naši zákonodárci, zřejmě ještě dlouho vztahovat nebudou.
Ptáci na tom u nás nejsou o nic lépe, ba možno říci spíše ještě hůře než savci. V posledních desetiletích u nás zmizela hnízdiště mandelíků hajních (Coracias garrulus), ostralek štíhlých (Anas acuta), dropů velkých (Otis tarda), dytíků úhorních (Burhinus oedicnemus), ťuhýků rudohlavých (Lanius senator), ťuhýků menších (Laniuis minor) a mnoha dalších ptáků ubylo natolik, že jejich vymizení hrozí v blízké budoucnosti. Ani ostatní skupiny obratlovců na tom nejsou nijak dobře. Sice v poslední době nevyhynul žádný druh plaza ani obojživelníka, ale více než 90 % druhů z obou skupin patří mezi druhy kriticky nebo silně ohrožené. Útěchou zůstává, že většina z nich má alespoň o něco silnější populace za našimi hranicemi.
Značně dlouhý je také seznam kruhoústých a ryb, které již vymizely z našich vod: mihule mořská (Petromyzon marinus) se k nám dostávala v minulosti Labem. Poslední doložený exemplář byl uloven v Labi u Děčína v roce 1902. Mihule říční (Lampetra fluviatilis) na naše území pronikala rovněž Labem. Jeseter velký (Acipenser sturio) ještě v 19. století pronikal na naše území Labem i Odrou. Placka pomořanská (Alosa alosa) pronikala z moře při tření Labem do vnitrozemí a občas byla ulovena i u nás stejně jako platýs bradavičnatý (Platichthys flesus). Plotice lesklá (Rutilus pigus) se k nám dostávala z Dunaje až do povodí Moravy. Síh ostronosý (Coregonus oxyrinchus) – jediný údaj o tomto druhu pochází z Labe u Roudnice z roku 1888. Vyza velká (Huso huso) se v minulosti vzácně dostávala při migraci z Dunaje do řeky Moravy.
Podobný seznam bezobratlých živočichů by byl ještě delší, tak si uvedeme jen několik příkladů – jasoň červenooký (Parnassius apollo) byl na území Čech a Moravy vyhuben ve 20. letech 20. století, měkkýš zubovec říční (Theodoxus fluviatilis) byl naposledy nalezen v roce 1943 v Labi u Litoměřic, štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus) byl naposled pozorován u Slapské přehrady v roce 1998, korýš žábronožka ploskochvostá (Eubranchipus hankoi) byl nalezen pouze jedinkrát ve 30. letech minulého století na Slánsku, ale i žábronožka divorohá (Streptocephalus torvicornis) byla extrémně vzácná a naposledy byla nalezena v roce 2000 na Znojemsku, atd., atd. V seznamu lokálně vymizelých živočichů z území ČR bychom našli třeba 17 druhů chvostoskoků (Collembola), 4 druhy jepic (Ephemeroptera), 2 druhy vážek (Odonata), 6 druhů pošvatek (Plecoptera), 8 druhů rovnokřídlých (Orthoptera), 20 druhů ploštic (Heteroptera), 13 druhů křísů (Auchenorrhyncha), 4 druhy mer (Psylloidea), 9 druhů chrostíků (Trichoptera), 31 druhů motýlů (Lepidoptera), 63 druhů dvoukřídlých (Diptera), 209 druhů blanokřídlých (Hymenoptera), 192 druhů brouků (Coleoptera) či 4 druhy řásnokřídlých (Strepsiptera). To je dost neradostné čtení, že?
Pratur (Bos primigenius). Pratuři zmizeli z našich lesů již někdy během 12. či 13. století. Nejdéle se udrželi v Polsku, kde byli pod ochranou králů, ale i zde uhynul poslední kus roku 1627 v královské honitbě Jaktorova nedaleko Varšavy. Od těch dob si lidé mohli pratura prohlédnout jen v knihovnách v zaprášených foliantech, kde se dochovalo několik málo vyobrazení v podobném duchu, jako je připojený obrázek z roku 1551 pocházející z Gessnerova díla Historia animalium. Vyhubený předek našeho domácího skotu však nedal spát vědcům a ti se jej již několikrát pokusili vzkřísit. První pokus učinili ve 20. letech minulého století bratři Heckové, kteří křížením primitivních plemen skotu vyšlechtili plemeno, které se fenotypicky poněkud podobalo praturům a obvykle je nazýváno Heckův skot (viz obrázek). Lepších výsledků dosáhl nizozemský projekt TaurOs. Zvířata z těchto pokusů můžete spatřit v Milovicích. Ale ať budou výsledky zpětného křížení sebelepší, skutečný divoký pratur již nikdy po Zemi běhat nebude.