Naše příroda, ročník 2018, číslo 3

Pod pojmem horský štít se nám asi většinou vybaví některý z tatranských či alpských horských velikánů. I v našem nejvyšším pohoří Krkonoších sice najdeme místa jako vystřižená z velehorské scenérie, například stametrové skalní srázy Sněžných jam, ovšem jedinou horou, která se alespoň částečně může srovnávat se skutečným štítem, je tam jen z daleka viditelná „pyramida“ Sněžky.

Text a foto: Jan Vítek

Je proto možná poněkud překvapivé, že i v Krkonoších se na dvou místech hraničního hřbetu setkáme s pojmenováním „štít“, byť jen v místopisném názvosloví u našich severních sousedů. Výrazný je hlavně Labský štít (Łabski Szczyt) v blízkosti Sněžných jam, u nás zvaný Violík, východně od Slezského sedla se Špindlerovou boudou pak vystupuje méně známý Tupý štít (Tępy Szczyt). V obou případech je však zřejmé, že inspirací k pojmenování zde nebyla žádná velehorská partie, ale nápadný vrcholek, pro který má polština výraz szczyt – „štít“.

Łabski Szczyt – Violík (1472 m) je nejzápadnější kótou na hraničním hřbetu, která ještě přesahuje nadmořskou výšku 1400 metrů. Vrcholí osamělým žulovým skaliskem, které jako nepřehlédnutelný „zoubek“ ční ze Slezského (neboli Vnějšího) hřbetu a při horských túrách po západních Krkonoších tak dobře slouží jako orientační bod v terénu. Polské pojmenování mu dala poloha nad pramennou partií Labe, ale zaujme nejen od Labské studánky a blízkého okolí, ale i při pohledu z protilehlého Českého (Vnitřního) hřbetu, třeba ze Zlatého návrší či od Harrachových kamenů.

Český název Violík nemá nic společného s hudebním nástrojem violou ani s kdysi tradovanou fialkovou vůní, která je typická pro některé kameny pokryté rezivě červenými povlaky řasy Trentepohlia iolithus. Této drobné řase se však daří jen na vlhkém podkladu, zejména na balvanech v korytu horských bystřin, ale na skalních plochách Violíku, vystavených slunečnímu svitu, bychom ji docela určitě nenašli.

Violík – Łabski Szczyt – patří k výrazným vrcholkům hraničního hřbetu