Naše příroda, ročník 2018, číslo 4

Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky, vloženy v luhy do zeleně syté jsou jako krajů mírné, tiché zraky. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje, a kachna vodní s peřím zelenavým, jak duhovými barvami když hraje, se nese v dálce prachem slunce žhavým; chlad s dechem puškvorců lukami stoupá, a s vůní otavy po kraji dýchá, vzduch mírně chlazen vlnami se houpá, a něco jako věčný stesk v tom vzdychá.

Text: Hana a Vladimír Motyčkovi / Foto: Vladimír Motyčka, Kamila Motyčková Šírová, Miroslav Heráň

Od doby, kdy básník Antonín Sova napsal slova této básně, uplynulo již 125 let a naše krajina se hodně změnila, bohužel většinou ne k dobrému. V České republice je okolo 23 000 rybníků („loužičky“ na některých návsích nepočítaje) o celkové ploše asi 50 000 ha. Až potud se zdá vše v pořádku. Ale mnohé z našich rybníků již delší dobu nepřipomínají „stříbro slité“ a podobají se spíše zelené kaši. Na vině je nadměrná eutrofizace, respektive člověk, který ji zavinil. V dobách, kdy byly zakládány naše největší rybniční soustavy, lidé o výživě ryb mnoho nevěděli.

Ryby v rybnících žily víceméně přirozeným způsobem života z toho, co rybník dal, a hospodáři se spokojili s výnosem několika málo desítek kilogramů ryb na hektar rybníka. V rybnících panovala přírodní rovnováha jen občas narušená člověkem, tu výlovem, jindy letněním. Obrat nastal až v polovině 19. století, kdy schwarzenbergský „fišmistr“ Josef Šusta začal na třeboňském panství podrobně zkoumat kapra a jeho výživu. Jeho snažení vyústilo ve vydání publikace Výživa kapra a jeho družiny rybničné (1884), která se stala vlastně první učebnicí chovu ryb.

Na základě Šustových poznatků začali rybníkáři rybníky hnojit chlévskou mrvou, vápnit, ryby přikrmovat a neustále jim vylepšovat podmínky pro rychlý růst. Bohužel, jako většina dobrých myšlenek se i toto snažení poněkud zvrhlo – v honbě za většími výnosy a tím i většími zisky (dnes některé rybníky poskytují výnosy přes 200 kg ryb na hektar) docházelo a dochází k přehnojování rybníků, k čemuž je nutné ještě připočítat splach hnojiv z okolních polí, takže konzumenti včetně ryb nestačí dodávané živiny spotřebovat, což vede k jejich mikrobiálnímu rozkladu, snižuje se procento kyslíku ve vodě, ubývá paradoxně dusíku a zvyšuje se množství fosforu. To vyhovuje rozvoji sinic a rybníky se mění v onu zelenou kaši.

Přes nadbytek živin ve vodě nemají ryby dostatek potravy, protože v takovýchto podmínkách nedochází k rozvoji planktonu ani živočišných společenstev, která na něj navazují. Ryby je nutné krmit uměle a tím se nerovnováha v rybníku ještě prohlubuje. Naštěstí všechny naše rybníky do této fáze ještě nedospěly a na většině z nich lze pozorovat bohatý život, plný živočichů a rostlin, se kterými se v jiných prostředích nesetkáme. Stojí proto jistě za to nevyužívat rybníky jen ke koupání, ale také k poznávání podivuhodné vodní říše. Někdy stačí jen se pozorně dívat, jindy si můžeme vypomoci jednoduchými prostředky – kuchyňským cedníkem, jednoduchou planktonkou, jakou používají akvaristé k lovu „vodních vší“, dobrou lupou nebo jednoduchým mikroskopem.

Rybník Dolní Fikač ze soustavy Rakovnického potoka