Naše příroda, ročník 2018, číslo 6

První, kdo vás pravděpodobně napadne – zvláště bydlíte-li v některém z našich historických měst – bude zahraniční turista, jehož noční aktivita bývá obvykle slyšitelná na značnou vzdálenost. Hned potom si ale zcela určitě vzpomenete na noční ptáky, podle kterých vznikly nejen přezdívky flamendrů, ale také pracovitých pekařů, kteří pro své noční zaměstnání – aby lidé měli po ránu čerstvý chléb a rohlíky obzvláště dobře vypečené – dostali přízvisko „sůvy“. Bohužel, pekaři, kteří by nás zásobovali čerstvým pečivem, jsou na vymření – místo toho nakupujeme v supermarketech pečivo ze zmražených polotovarů – a nejinak je tomu i s mnohými opravdovými nočními ptáky. Podívejme se ale na noční život živočichů a jejich denní – nebo přesněji cirkadiánní – rytmus vůbec, poněkud blíže.

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Země se otočí kolem své osy přibližně za 24 hodin, přičemž je zemský povrch po určitou dobu osvětlen a po zbytek této periody tone ve tmě. Jako forma adaptace na tyto změny se u většiny živočichů (i rostlin) vyvinuly biologické rytmy (biorytmy), které se projevují pravidelným střídáním fyziologických dějů v jejich organismech a pochopitelně také určitou periodicitou v jejich aktivitě. Lidé si v běžném pojetí navykli dělit živočichy na denní a noční, což ovšem není příliš přesné, protože tvorů, kteří by byli po značnou světlou část dne aktivní a potmě odpočívali (případně spali), nebo naopak, je poměrně málo. S určitými výhradami mezi ně patří kupříkladu primáti, kteří ovšem s výjimkou druhu Homo sapiens na našem území volně nežijí, a proto se jimi nebudeme zabývat. Takové živočichy nazýváme monofázickými a u nás bychom je nalezli třeba mezi motýly nebo ptáky. Tam lze najít druhy skutečně „denní“ – třeba otakárka fenyklového či skřivana polního – nebo „noční“ – například přástevníka medvědího nebo kalouse ušatého. Ovšem i tady musíme být na pozoru, protože třeba řada „nočních“ motýlů – známým příkladem jsou dlouhozobky – si vesele poletuje v pravé poledne, zatímco někteří „denní“ ptáci – pěvci – hlavně básníky opěvovaný slavík – pořádají svá koncertní vystoupení v nočních hodinách.

Kalous ušatý (Asio otus) je jednou z našich nejhojnějších a z hlediska člověka také nejužitečnějších sov. Na přítomnost kalouse nás obvykle upozorní jeho hlas, kterým se nejčastěji ozývá v době toku, tedy od března (za vhodného počasí již od ledna) do května. Hlas samce zní jako opakované „hu-hu“, případně “hu-uuu-uhu“ a v nočním lese může působit dost strašidelně. Ještě častěji na sebe upozorní mláďata, která žadoní o potravu hlasitým naříkavým „puí“. Své jméno „ušatý“ dostal kalous podle prodlouženého peří na hlavě, které však nemá s ušima nic společného. Vstup do zvukovodů bychom objevili, pokud bychom kalousovi odhrnuli peří na okrajích jeho „závoje“. Ten tvoří jakousi parabolu, soustřeďující zvukové vlny podobně jako speciální mikrofony využívané „lovci“ zvuků. K prostorové orientaci kalouse pomocí zvuku napomáhá i to, že má dutiny vnitřních uší umístěné výrazně asymetricky, přičemž je levá položená výše než pravá. O tom, že je to zařízení dokonalé, nás přesvědčí fakt, že kalous dokáže ulovit kořist i v naprosté tmě jen podle slabých šelestů, které drobný živočich při pohybu vydává. Za potravu mu slouží nejčastěji malí hlodavci a hmyzožravci, především hraboši, myšice, norníci a myši, rejskové a bělozubky, ale i větší hmyz. Jen zřídka uloví i drobného ptáka, nejčastěji vrabce.