Naše příroda, ročník 2019, číslo 2

Má vášeň pro fotografování medvěda hnědého ve volné přírodě se zrodila zcela nenápadně v roce 2015 zhlédnutím pro mě tehdy neznámého dokumentu Strážca divočiny (ČSFD 92 %), který mi svou velmi působivou formou dovolil naplno nahlédnout do života této velké šelmy na Slovensku. O rok později jsem již poprvé maskován v úkrytu a za neopakovatelného vzrušení „brzdil závěrku“ svého fotoaparátu, abych toto nádherné zvíře nevyplašil.

Má vášeň pro fotografování medvěda hnědého ve volné přírodě se zrodila zcela nenápadně v roce 2015 zhlédnutím pro mě tehdy neznámého dokumentu Strážca divočiny (ČSFD 92 %), který mi svou velmi působivou formou dovolil naplno nahlédnout do života této velké šelmy na Slovensku. O rok později jsem již poprvé maskován v úkrytu a za neopakovatelného vzrušení „brzdil závěrku“ svého fotoaparátu, abych toto nádherné zvíře nevyplašil. Na své fotolovy nyní jezdím do lůna Kriváňské části Malé Fatry nebo na Poľanu do Slovenského středohoří. Zde v tomto silně erodovaném stratovulkánu, jak lesníci s humorem dodávají, je více medvědů, než turistů. To potvrdily i snímky z fotopasti, když se kolem mého nocoviště pohybovalo pět statných jedinců. Snímky zachycují medvědy hnědé v jejich přirozeném prostředí, převážně na vrcholcích s téměř nulovým výskytem člověka. K maskování používám oblek typu hejkal, mobilní fotokryt a místní úkryty či posedy. V batohu nosím Bear sprej, spíše jen ze zvyku než k zažehnání pocitu ohrožení. I když maskování není to hlavní, neboť medvěd nemá zrovna dokonalý zrak. Zato je nutné si velmi pečlivě hlídat směr větru, který může zanést lidský pach k medvědovi, jehož čich je výjimečný, na velkou vzdálenost. Jen na člověku ovšem záleží, zda tyto zmenšující se ostrovy divočiny přežijí, proto je třeba divokou přírodu chránit. Sám podporuji iniciativu „My sme les“ za zachování starých nejen limbových lesů.

V poledních paprscích (Malá Fatra)