Naše příroda, ročník 2019, číslo 3

Ještěrka vyhřívající se na vrcholku dutého pařezu, který mi slouží jako květináč, otakárek fenyklový sající nektar z pestrých květů společně s dalšími motýly, velké kobylky nacpávající se housenkami bělásků zelných, ropucha, jež před mýma očima snědla slimáka, jako démanty lesknoucí se střevlíci, slepýši a přes metr dlouhá užovka obojková, ježek, který si našel úkryt v košatých keříčcích levandule přímo před domem nebo pár rehků zahradních, co si pro letošní hnízdní sezónu zvolil místo rehkovníku špačkovník. Dvoumetrový libeček, v jehož stínu někdy odpočívám během zahradničení, vodnice místo brambor či ředkvičky připomínající tvarem i velikostí mrkev. To je naše zahrada, ačkoliv výčet živých tvorů, podivuhodných přírodních dějů a výborných plodin zde zdaleka nekončí.

Zahrada byla pro mě odjakživa důležitá. Oba moji dědečkové měli zahrady, ve kterých bylo vždycky dost místa pro zeleninu, ovocné stromy, květiny, ale i divoká zákoutí. Zahrady obou dědů byly plné žab, ježků a užovek, které se líhly v kompostu a jejichž mláďata se musela před sekáním z trávy vysbírat a přemístit do bezpečí. Pamatuji si i na užovky stromové, které občas jak kabel visely z větví dolů. V létě a na podzim jsme si se sousedy vyměňovali přebytky úrod, v zimě jsme krmili ptáky. Na obě zahrady navazoval les a dál už byly jen lesy, sem tam stavení s pastvinou. Všechno mám vlastně i dnes, jen ty stromové užovky mi na našem pozemku chybí a krajina, ve které žijeme, je lidnatější a příroda zničenější.

Takto vypadá část našeho políčka osetá „zeleným hnojením“ – svazenkou vratičolistou a měsíčkem lékařským. Fotografie byla pořízena koncem listopad 2018. V pozadí na pěšině mezi polem a záhonem pózuje naše kobyla Annie. Celoročně spásá travnaté pěšinky, takže nemusíme sekat.