Naše příroda, ročník 2019, číslo 4

V předešlých dílech seriálu nezbývalo než si povzdechnout nad často omezenými či úplně chybějícími informacemi o životě některých ptačích vetřelců. Vědci až donedávna téměř vůbec nevyužívali ohromný potenciál ptačích invazí – obor ptačí invazní biologie se začal masivně rozvíjet až v posledních desetiletích (to nakonec platí i pro celý obor invazní biologie, nejen té ptačí). I přes velký nárůst počtu studií na toto téma jsou možnosti využité stále jen okrajově. Výjimky spočítáme mezi našimi ptačími druhy na pověstných prstech jedné ruky. Shodou okolností mezi ně patří druh důvěrně známý každému malému dítěti, ať už si hraje na vesnickém pískovišti, nebo dovádí v městském parku: kos černý je totiž jedním z nejlépe probádaných invazních druhů ptáků na světě.

Kos černý je navíc snad vůbec nejlepším možným poukazem na další zajímavou souvislost. Těžko totiž nevidět podobnost mezi opožděným zájmem vědců o ptačí invazní biologii a ptačí městskou biologii: také tam ornitologové nevratně promarnili obrovské příležitosti, studium ptačích urbanizací do přelomu tisíciletí v podstatě ani neexistovalo (Grim T. 2017: Města: největší evoluční laboratoř světa? Naše příroda 10/5: 39–45). Co to má do činění s kosem? Hodně: kos černý je jedním z nejlépe prozkoumaných ptačích druhů nejen u nás či v Evropě, ale dokonce celosvětově. V posledních letech se z něj stala jakási opeřená ptačí „drozofila“: modelový druh pro zkoumání jak ptačích urbanizací (např. Reif J. 2010: Jak šli kosi do města. Vesmír 89/11: 654), tak ptačích invazí (Grim T. & Stokke B. G. 2016: In the light of introduction: Importance of introduced populations for the study of brood parasitehost coevolution. Kapitola v knize: Weis J. S. & Sol D.: Biological invasions and animal behaviour. Cambridge University Press, Cambridge: 133–157).

Přibližně týdenní mládě kosa černého není žádný velký krasavec. Helsinki, Finsko