Naše příroda, ročník 2019, číslo 4

Jako tam – tam zní nad šumavským krajem a nejen tam příběh žluťáska borůvkového (Colias palaeno). Středověký člověk na Šumavě postupně objevuje využití rašeliny, které se od pradávna bál a rašeliništím se více či méně vyhýbal. Rašelinu objevuje nejen pro stlaní pod svá dobytčata, ale hlavně na topení. Teprve později přijde na chuť jejím léčivým účinkům nebo jen chuti v destilátu. Žluťáskovi se kupodivu začne dařit. Častěji je vidět na přepásaných okrajích rašelinišť, kde jeho housenky žerou vlochyni (brusnici) bahenní (Vaccinium uliginossum). Na hřebenech Šumavy stále funguje díky rozvolňování lesa (např. větrem a kůrovcem). Posledních sto let se však podmínky zásadně začnou měnit. Rašelinu již „jen“ místně neborkujeme, ale zpracováváme rovnou a rychle celá rašeliniště, která nám zde vznikala i 9000 let. Větry a ani kůrovce, přirozené pohromy, které nám na hřebenech dělají „místo“, nemáme rádi, neboť máme pocit, že nám příroda pořád „něco“ bere. Také již extenzivně v krajině nepaseme, louky dokonce nekosíme, krajinu vysidlujeme a nebo raději pořádně intenzifi kujeme. K tomu využijeme plošné meliorace, výsadby smrku a další „novinky“. Pokud krajinu znovu osidlujeme, již ji nepotřebujeme pro udržení jejího potenciálu pro naši obživu, ale jako prostor k rekreaci a generování zisku. Krajina nám zarůstá nebo se mění v sídliště. Žluťásek vymírá.

Obecně místa jeho výskytu můžeme charakterizovat jako vrchoviště s více rašelinnými jezírky, údolní rašeliniště, prameniště a mokřady. Součástí jeho biotopů jsou i okolní podmáčené smrčiny, rašelinné bory a prameniště na úbočí se svými lemy, případně navazující místa, kde je „otevřená plocha“. Otevřenou plochou může být například navazující lesní porost, kde proběhla disturbance (vítr, kůrovec). Mezi dominující rostliny na biotopu potom patří suchopýry (Eriophorum vaginatum, E. angustifolium), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) a především brusnice bahenní (Vaccinium uliginosum), na Šumavě trefně zvaná „opilka“, doplněná dalšími brusnicemi (b. brusinkou Vaccinium vitis idas a b. borůvkou V. myrtilus). Nejčastější nadmořskou výškou výskytu žluťáska v současnosti je rozpětí 700–1200 m. n. m., což také odpovídá největšímu zastoupení otevřených rašelinišť u nás. Na pánevních rašeliništích a mokřadech (Třeboňsko, Dokesko) jeho výskyt dlouhodobě ubývá, nebo je zde již vyhynulým druhem.

Odpočívající samec žluťáska borůvkového