Naše příroda, ročník 2019, číslo 5

Jelení zvěř je spolu s losem naše největší spárkatá zvěř. Los se tu a tam k nám nepravidelně zatoulává ze sousedních zemí, v malém počtu v naší přírodě i žije, ale většinou jen přes naše území migruje. Naopak jelení zvěř je u nás stálá, vyniká mohutností, silou a také svou vznešeností. Již od nepaměti dostala přezdívku zvěř „královská“. Je to zvěř impozantní, která je svým majestátním vzhledem ozdobou krajiny. U jelení zvěře je výrazný pohlavní dimorfismus, daný především velikostí těla a parohy, které nosí pouze samci.

Jelení zvěř obojího pohlaví se i přes svoji velikost a hmotnost pohybuje velmi lehce. Patří také k vytrvalým běžcům. Jejím typickým projevem pohybu je klus, který v případě nebezpečí přechází do prudkého cvalu. Klusat dokáže nepřetržitě i tři hodiny. Jeleni žijí ve velmi vysokých polohách, stejně tak jako v nížinách nebo ve vlhkých lužních lesích. Řadí se mezi výborné plavce a do vody vstupují velmi rádi. Často přeplavou vodní plochy, aby se dostali k dobré pastvě, občas ve vodě hledají záchranu před dotěrným hmyzem. Přes svoji hmotnost a velikost jsou jeleni neobyčejně pohybliví a mrštní. Na rovině dokáží běžet rychlostí až 65 km/hod. Velmi dobře skáčou, a to jak do dálky, tak i do výšky. Při hrozícím nebezpečí může jelen přeskočit překážku až 10 metrů širokou.

Jelení zvěř je typickým býložravým přežvýkavcem se složitým systémem předžaludků. Za potravu jí slouží především většina trav, bylin, keřů a dřevin. Konzumuje nejen jejich zelené části, ale i plody. Jeleni svým parožím sklepávají na zem i plody ovocných stromů ( jablka). Vždy si stoupnou na zadní a parožím udeří silou do větví kam dosáhnou a ihned se zase postaví na všechny čtyři končetiny a spadané ovoce konzumují. Stejně si počínají i při srážení žaludů nebo kaštanů. Pokud potřebuje jelen okusovat zelené listy stromů, vztyčí se na zadních končetinách a po celou dobu, kdy se takto udrží, ve stoje okusuje listy. Tím dosáhne až do výšky 2,5 metru.

Jelení zvěř žije většinu roku v oddělených tlupách, samci a samice zvlášť. Pouze v období říje přichází obě pohlaví do bližšího kontaktu, a také v zimě při nedostatku potravy u krmelců. Jak je známo, tak po říji se obě pohlaví rozcházejí a vyhledávají svá stávaniště (úkryty).

Lesníkům na jelení zvěři vadí, že často poškozuje okusem malé stromky nebo loupe a ohryzává kmeny stojících stromů. Hrozí nebezpečí, že takto poškozenou plochou proniknou do vnitřních pletiv dřevokazné houby, které spolu s dřevokazným hmyzem mohou vést až k odumření stromu.

Jelen po vyzrání paroží, kdy se zbaví lýčí, otírá parohy o větve a různou vegetaci. Zejména v období říje „ryje“ parožím v trávě, která často zůstává přichycena na výsadách.