Naše příroda, ročník 2019, číslo 5
Sedím pod buky a dívám se do rozložité koruny jednoho z nich. Je to část lesa, kterou mám ráda. V přilehlém stinném údolí v letních vedrech občas odpočívají laně. Teď se z pcháčů ozývá střízlík. Jeho výrazný hlas doplňuje odkudsi z neproniknutelného křoví melodický zpěv pěnice černohlavé. Chvílemi slyším i pěnici slavíkovou. Její hlas klesá a stoupá jako zurčení potůčku. Zavřu oči a dál pozorně naslouchám. Připadám si jako v koncertní síni. Proměnlivý „vodopád“ opakujících se tónů drozda zpěvného opravdu nemohu přeslechnout. Zato zpěv drozda kvíčaly by náhodný posluchač přeslechnout mohl. Je tichý, podobně jako je nenápadná píseň pěvušky modré či lejska šedého. Jelikož tito ptáci hnízdí a tudíž každoročně zpívají v blízkosti našeho domu, vnímám i je. A k tomu ještě slyším kosa, pěnkavu… S výčtem ptačích protagonistů bych mohla pokračovat. Jenže není les jako les.
Příběh bezového keře Je podzim. Vracím se z lesa. Dnes to byla doslova „fotoseč“. U jediného keře bezu černého se mi v rekordním čase třiceti minut podařilo vyfotit devět jedinců čtyř druhů zpěvných ptáků: kosa černého, drozda zpěvného, pěnici černohlavou a budníčka menšího. Přilétli se sem nasytit zralými bezinkami nebo obírat hmyz zlákaný vůní kvasících bobulí – tedy v případě budníčků, kteří jsou výhradně hmyzožraví. Hmyz však příležitostně lovily i mladé pěnice, zatímco rodičovský pár dával přednost aromatickým plodům.
Ačkoliv se v lese pohybuji často, hnízdo pěnic černohlavých (Sylvia atricapilla) se mi zatím nepoštěstilo objevit. Bývá umístěno skrytě, nízko ve křoví, které obrůstá vysoká vegetace (např. kopřivy). Párkrát jsem objevila jen jakési chuchvalce zplihlé trávy, které snad byly také dílem pěnic. Respektive samečka. Součástí námluv je totiž zvyk samečků „černohlávků“ vybudovat si ve svém hnízdním rajónu několik falešných hnízd. Nejedná se o hnízda v pravém slova smyslu. Jde o chumáče suché trávy nápadně umístěné na větvích keře. Na nich pak samci vysedávají a zpěvem lákají potenciální partnerky. Pro zaujetí samičky přídavkem čepýří černou čepičku do chocholky, svěšují křídla podél těla a rozprostírají ocasní pera.
Opravdové hnízdo si samice musí nakonec postavit samy. Ke cti samců ovšem musím podotknout, že pomáhají se zahříváním vajec i s krmením mláďat, která hnízdo opouští ve stáří cca 14 dnů a s rodiči zůstávají ještě další 2–3 týdny. A když už jsem psala o tom bezu, je zajímavé, že nejvíce hnízd pěnic černohlavých bývá nacházeno právě na něm.
Pro ptactvo je nejdůležitější pořádně se vykrmit ještě před příchodem zimy. Pokud tedy chceme ptákům pomoci, je ideální podpořit v krajině přirozenou skladbu např. dužnatých a bobulovitých křovin, jako je šípek, ptačí zob nebo černý bez, na kterém je vyfocen právě se krmící kos