Naše příroda, ročník 2008, číslo 2
Bobra lze jistě bez nadsázky zařadit mezi nejpopulárnější a nejznámější živočichy. Každý ho pozná. Kácí stromy, plave ve vodě, má placatý ocas a ... Po pravdě řečeno – víme o něm víc? Zkusme si pro jistotu zopakovat alespoň základní znalosti o jednom z největších živočichů naší přírody, který se do České republiky v posledních desetiletích rychle vrací.
Text: Vlastimil Kostkan, Jana Laciná / Foto: Ladislav Vogeltanz
 | Bobr evropský. Foto Ladislav Vogeltanz |
Bobři, s hmotností kolem 30 kg, jsou po jihoamerických kapybarách (80 kg) druhými největšími hlodavci na Zemi a úplně největšími hlodavci na severní polokouli. Původně žil bobr evropský v podstatě všude v Evropě, kde rostly kolem řek stromy, to je od severní hranice rozšíření lesa za polárním kruhem až do subtropů kolem Středozemního moře. V Asii, kde mimochodem také žije druh bobr evropský, obývají bobři dodnes dokonce i břehové porosty řek mongolských stepí. V těchto porostech najdeme často jediné stromy a keře široko-daleko, ale bobrům stačí, a nikdy si tento klíčový zdroj obživy nezničili. Že by se chovali moudřeji než my lidé?
Avšak ani veškeré bobří schopnosti nestačily k zachování bobřího rodu pod silným loveckým tlakem člověka. Během pár stovek let zbylo v celé Evropě jen několik tisíc zvířat z původně mnohamilionových populací (kolem Ruské Voroněže, ve Francii v deltě Rhony, na jihu Norska a na Labi kolem Magdeburku). Bobr naštěstí nenásledoval smutný osud spousty jiných živočišných druhů a nevyhynul, ale přežil až do mírně osvícenějšího století dvacátého, které přineslo mnoha živočichům ochranu. V případě bobra lze za takovou efektivní ochranu považovat především jeho umělé šíření zpět v rámci původního areálu a zastavení lovu, případně rozumně regulovaný lov v místech, kde je bobrů opět dostatek.
Také u nás byl bobr intenzivně loven a v sedmnáctém a osmnáctém století postupně vymizel. Kromě ceněné kožešiny a žláz byla motivací k lovu také snaha zbavit se nevítaného „vodohospodáře“. K oblastem s největšími úlovky bobrů patřilo Třeboňsko, kde bobr hrabáním nor narušoval hráze rybníků. Na Nežárce a Lužnici vyhynuli bobři v roce 1750. Poslední bobr ulovený na Moravě padl za kořist lovcům v Grygově u Olomouce v roce 1730. Rostoucí ceny kožešin a především žláz vedly k pokusům o umělý chov v tzv. "bobrovnách" v jižních Čechách. Zánik posledního chovu v bobrovně na rybníku Rožmberk kolem roku 1882 můžeme nazvat „druhým vyhynutím“ bobra na našem území.
Uplynulo století a bobři se k nám vrátili. První „průkopníci“ se objevili na Hodonínsku kolem roku 1980 a trvale se na jižní Moravě usídlili roku 1988. Další byli vysazováni v 90. letech 20. století v CHKO Litovelské Pomoraví a společně osídlili okolí řeky Moravy od Hanušovic až k hranici s Rakouskem. Od začátku devadesátých let pronikají na Chebsko a Tachovsko bobři vysazení v Bavorsku po roce 1966. „Polští“ bobři se k nám dostali přes Orlické Záhoří a po řece Odře a jejích přítocích. V devadesátých letech obsadili bobři ze Saska Labe mezi Hřenskem a Ústím nad Labem, kde se jim dodnes nepodařilo překonat střekovský jez. Díky vysazování a ochraně se bobr rozšířil nejen u nás, ale v celé Evropě. Stejně jako vyhubení bobra, tak i jeho návrat má tedy na svědomí člověk.
Bobři, navrácení na některá území někdy i po několika stoletích s úspěchem osídlují často zásadně změněné řeky a meliorační kanály i technicky vytvořené rybníky s chudými, uměle vysázenými břehovými porosty. Na bobry v současné krajině čeká nejen mnoho novinek, ale i potenciálního nebezpečí. Přímo na tocích stojí v cestě přirozeným migracím pestrá škála překážek v podobě jezů a přehrad. V okolí vodních toků jsou nejen lesní nebo polní monokultury, ale také komunikace a rozsáhlá sídla, s jakými se tento živočich v době před svým ústupem nesetkal.
Řekněme si však konečně něco bližšího o bobrech a jejich životě. Bobři mají zavalité tělo a širokou hlavu s krátkýma ušima. Jsou až překvapivě pohybliví na souši, ale jejich hlavním živlem je voda. Pro pobyt ve vodě jsou velmi dobře přizpůsobeni – mají uzavíratelné nozdry a uši a plovací blány mezi prsty zadních končetin. Dokonce i pysky dokáže bobr stáhnout tak, že může okusovat kořeny stromů i pod vodou, aniž by mu do tlamy natekla voda.
Bobr je výborný plavec, při plavání si pomáhá především zadními končetinami a ocasem. Plave velmi tiše, ale občas můžeme v přírodě slyšet, jak bobr hlasitě udeří ocasem o hladinu a následně se potopí. Bobr tak dává ostatním členům rodiny na vědomí, že se blíží možné nebezpečí. Ve vodě se bobr cítí bezpečněji než na souši, proto do ní vždy při náznaku nebezpečí utíká a potápí se. Pod vodou vydrží podle některých autorů až 12 minut, ale běžné potopení je mnohem kratší. Díky těmto vlastnostem považovala v minulosti církev bobra za rybu a dovolovala konzumaci jeho masa, spolu s rybím, v době půstu.
Srst bobra je většinou hnědá, pouze jedna pětina bobrů má černou barvu. Zimní srst je velmi hustá a obsahuje až 27 tisíc, letní až 19 tisíc chlupů na 1 cm2. (Pro srovnání – člověk má na hlavě na 1 cm2 cca 180–320 vlasů). Bobři si srst pečlivě upravují rozdvojeným drápem čtvrtého prstu zadní končetiny, kterým si ji velmi často pročesávají jako hřebenem a současně ji mastí výměšky podocasních žláz. Díky tomu si srst ve vodě zachovává dobré izolační vlastnosti. Jako tepelná izolace slouží také vrstva podkožního tuku, kterou mají bobři nejlépe vyvinutou na břišní straně těla.
Typická je přítomnost dvou párů žláz na břišní straně poblíž ocasu. Větší žlázy jsou charakterem i výrazným zápachem stejné u samců, samic i mláďat. Dobře identifikovatelný a lidmi různě vnímaný pach obsahu této žlázy je velmi silný. Jeho základem jsou produkty získávané z pryskyřičných a siličných složek dřevin. Vedle řady jiných v něm ucítíme i vůni temperových barev. Bobrům slouží mimo jiné pro pachovou komunikaci. Produkty těchto žláz značí bobr hranice teritorií - na malých hromádkách bahna, písku nebo opadaného listí vytváří pachové značky. Není vyloučeno, že obsah žláz slouží také k dezinfekci a léčení ran, ale pro tuto domněnku neexistuje dostatek informací. „Pachové“ bobří žlázy člověk odpradávna využíval jako léčivo a surovinu pro výrobu parfémů a prodával pod názvem "Castoreum“ nebo též „bobří stroj". Druhý pár žláz je jen o něco menší a jejich mastný produkt se uplatňuje především při úpravě srsti.
Končetiny bobrů jsou krátké a silné, přední jsou hrabavé s dlouhými prsty se silnými drápy a dobrou uchopovací schopností díky částečně protistojnému pátému prstu - obdoba našeho palce, plovací blána je pouze naznačena. Zadní končetiny jsou také hrabavé a mají rovněž dlouhé prsty, mezi kterými jsou, na rozdíl od předních končetin, plovací blány dobře vyvinuté. Lebka bobra je mohutná a nápadné jsou na ní především velké, stále dorůstající a na přední straně oranžové řezáky (jak klamavá je reklama na zubní pasty!). Zbarvená vrstva je zároveň nejtvrdší, směrem do ústní dutiny je zub měkčí a neustálým hryzáním se zuby průběžně samy brousí. Pokud se zub zlomí, doroste, naostří se a dál normálně funguje. Běda však, když se poškozený zub zdeformuje a začne růst jiným směrem. Přestane se obrušovat a rychle přerůstá. Může poškodit i opačnou čelist nebo patro a zvíře brzy uhyne. Bobři mají, z pochopitelných důvodů, mimořádně vyvinuté žvýkací svaly.
Bobr se živí výhradně rostlinnou potravou. Zcela mylné jsou tedy domněnky mnoha lidí, že bobr požírá ryby, mlže či dokonce hmyz! Nápadné je okusování lýka a kůry ze dřevin, které kácí převážně během podzimních a zimních měsíců, pro bobry hlavního “dřevorubeckého“ období. V té době si vytvářejí zimní zásoby potravy v podobě hromad větví zabodnutých do bahnitého dna poblíž východu z nory. Intenzita kácení klesá při zamrznutí vody. Bobři jsou gurmáni a nešidí se chudým jídelníčkem - celkem bylo v jejich potravě v Evropě zjištěno víc než 150 druhů bylin a asi 80 druhů dřevin. Nejraději však žerou vrby a topoly, ale také duby, jilmy jasany a další dřeviny. Nevyhýbají se dokonce ani akátům či smrkům! Na některých lokalitách však bobři kácí stromy omezeně a živí se převážně bylinnou potravou. Byliny, ale často také kukuřice nebo cukrovka, tvoří podstatnou složku potravy především v letních měsících. Velmi rádi mají jablka, a to nejen plody, ale i kůru jabloní.
Bobři se rozmnožují jednou ročně, v našich podmínkách se páří v závislosti na počasí od konce ledna do března, na severu Evropy později. Páření probíhá většinou ve vodě a pro zvířata neobvyklým způsobem - břichem proti sobě. Samice je březí průměrně 107 dní a rodí v květnu nebo červnu dvě až pět mláďat v závislosti na věku samice. Mláďata rychle rostou, jelikož mateřské mléko má vysoký obsah tuku a bílkovin. Již ve stáří dvou týdnů se pokouší přijímat měkčí rostlinnou stravu, kterou jim matka přináší do nory. Malí bobři noru prvně opouštějí v doprovodu rodičů již ve stáří 4 až 6 týdnů. Po třech měsících přecházejí zcela na pevnou stravu. Mláďata s matkou komunikují hlasem připomínajícím pobrukování malého dítěte. Dva až tři roky staří bobři rodinu časně na jaře opouští a migrují někdy i desítky kilometrů daleko. Při hledaní nových teritorií putují nejen po vodě, ale také po souši.
V České republice dávají bobři přednost pomalu tekoucím až stojatým vodám s omezeným kolísáním hladiny. Jsou velmi přizpůsobiví a často je nalezneme také na místech vytvořených člověkem - zdržích nad jezy, mlýnských náhonech, rybnících, opuštěných pískovnách nebo dokonce v melioračních kanálech.
Bobři jsou aktivní převážně od západu slunce do jeho východu. V zimě často po několik dní neopouští noru nebo hrad, ale nespí zimním spánkem, což je další obecný omyl. Žijí v rodinách, majících od 3 do 15 členů. Jsou výrazně teritoriální a aktivně brání své „rodinné“ území dlouhé od několika set metrů až po dva i více kilometrů. Vzdálenost mezi hranicemi jednotlivých teritorií bývá kolem jednoho kilometru a velikost teritorií je dána kvalitou prostředí, zejména dostatkem potravy. Čím lepší potrava ve velkém množství, tím menší teritorium.
...
Celý článek najdete v časopise Naše příroda 02/2008.