Naše příroda, ročník 2009, číslo 3
Navštívit hned tři národní parky naráz, které tvoří navíc mezinárodní trilaterární biosférickou rezervaci UNESCO, se vám hned tak někde nepoštěstí. Tuto unikátní příležitost nabízí severovýchodní cíp Slovenska, kde se rozkládá národní park Poloniny. Ze severu k němu přiléhá polský Bieszczadsky národní park, z východu ukrajinský Užský národní park. Úchvatná a pustá krajina, tvořená nekonečnými koberci bukových lesů, z nichž ční špičky karpatských polonin, zanechá hlubokou stopu v každém, kdo ji jednou spatří.
Jedna krajina – tři národní parky
Text a foto: Martin Janoška
Zmatení pojmů
Vydat se do severovýchodního cípu Slovenska znamená popasovat se s nesmírně složitým zeměpisným názvoslovím, v němž se míchají a splývají ochranářské a odborné geomorfologické termíny. Člověka neznalého problematiky musí konglomerát pojmů zákonitě zmást. Nakonec posuďte sami.
Národní park Poloniny se nachází v zeměpisné provincii Východní Karpaty, které odtud pokračují dále na Ukrajinu a do Rumunska. Skoro stejně – tedy Východní Karpaty (East Carpathians) – se jmenuje i mezinárodní slovensko-polsko-ukrajinská biosférická rezervace, která je ovšem pouze malou částí parku a ještě menší částí Východních Karpat. A do třetice: Východné Karpaty je také název chráněné krajinné oblasti vyhlášené již roku 1977, která dnes chrání území vně národního parku. Do toho všeho vstupuje termín Poloniny, jednak jako část (oblast) Východních Karpat, jednak od roku 1997 také jako oficiální název národního parku. A aby toho nebylo málo, národní park Poloniny geograficky v podstatě splývá s geomorfologickým celkem Bukovské vrchy, který je součástí geomorfologické oblasti Poloniny… Na závěr totálního zmatení je dobré dodat, že v obou sousedních zemích se tytéž hory a kopce jmenují jinak – v Polsku Bieszczady, na Ukrajině Verchovinské Karpaty, popřípadě Východní Beskydy.
park Bieszczady je typický větším zastoupením polonin i rozlehlejšími komplexy neporušených lesů.
Stužický prales
Oč složitější je názvosloví, o to jednodušší je charakteristika všech tří odlišně pojmenovaných národních parků, v nichž se chrání na opačných stranách hranice v podstatě totéž. Především jsou to ohromné komplexy převážně bukových lesů, z nichž mnohé mají charakter pralesa. Jsou domovem velkých karpatských šelem, nejtypičtějším zvířetem je určitě vlk, jehož stopy při troše pozornosti spatříte v rozbahněných místech turistických chodníků. V zimě tu vlčí smečky vytvářejí doslova vydupané vlčí dálnice, většinou přímo na turistických chodnících, kde se mohou dobře a rychle přesunovat. Dalšími pozoruhodnými zvířaty jsou los a zubr, kteří sem pronikají z Polska.
Stopa vlka v údolí Stužické rieky
Klenotem všech zdejších lesů je Stužický prales na jižních svazích trojhraničního Kremence v údolí Stužičko rieky. Prales tvoří jádro trilaterární biosférické rezervace a jeho ochrana sahá až do dob rakouského mocnářství, konkrétně do roku 1908. Vyznačuje se přirozenou strukturou porostu ve všech vývojových stadiích, hlavními dřevinami jsou buk, jedle a javor klen. Jedle je zde sice na ústupu a vyskytuje se převážně ve formě odcházejících jedinců, na obvyklé středoevropské poměry je jí tu přesto hodně. Snad nikde jinde než ve Stužici není lépe vidět souboj o světlo – desítky malých stromů čekají na příležitost, až padne některý z velikánů a uvolní prostor a světlo k dalšímu růstu. Životaschopnost a energie lesa je ve Stužici cítit na každém kroku. O prales se dnes dělí Slovensko a Ukrajina, v obou státech se jeho ochrana řídí přísnými pravidly.
Dech exotického východu
Typický krajinný fenomén představují horské louky, zvané poloniny, které daly název nejenom slovenskému národnímu parku, ale též celé horské oblasti. Nejtypičtěji jsou vyvinuty na území Polska a Ukrajiny, na Slovensku se objevují pouze málo. Poloniny vznikly umělým odlesněním v minulosti kvůli pastevectví. Pozoruhodné je, že jejich lem netvoří smrčiny jako jinde v Karpatech, ale zakrslé buky nebo jeřáby. Smrk se tu prakticky nikde nevyskytuje. Na poloninách kvete spousta vzácných kytek, pro pozdní léto jsou například typické záhony hořců tolitovitých a plantáže borůvek. Poloniny poskytují zároveň neopakovatelné pohledy do krajiny na nekonečnou záplavu hor a kopců, které se odtud táhnou kamsi daleko na východ.
Na poloninách pocítíte, že jste se ocitli v krajině, která není středoevropská, ale že je součástí již jiného, pro nás trochu exotického kulturního okruhu. Důkazy o tom přinášejí například stavby dřevěných kostelů, které se zachovaly zejména na Ukrajině a Slovensku a představují evropskou raritu. V jejich architektuře se mísí stavební předlohy západoevropské i východní byzantské. Jednotlivé stavby mají celou škálu rozdílných vnějších znaků jako třeba typ střechy, výška věže, její zakončení atd., vždy ale mají jednotné vnitřní uspořádání tvořené třemi sruby ve směru východ – západ. Na Slovensku byly proto mnohé z karpatských kostelíků loni prohlášeny za památky UNESCO. Na území národního parku Poloniny najdete dřevěné kostely v obcích Ruský Potok, Topoľa a Uličské Krivé, na ukrajinské straně zaslouží pozornost stavebně neobvykle řešené svatyně v obcích Užok a Kostryna.
Dřevěný kostel v obci Topoľa
Opuštěná krajina
Území všech tří národních parků je přírodovědně cenné mimo jiné také proto, že tu žije velmi málo obyvatel a tlak na přírodu zde nebyl a dosud není příliš velký. Zejména polská část Bieszczad je téměř pustá, což souvisí s poválečným násilným vyhnáním původního ukrajinského obyvatelstva v rámci akce Wisla. Záminkou byla údajná podpora Ukrajinské osvobozenecké armády neboli „banderovců“. Ve slovenské části přispěla v 80. letech 20. století k zániku mnoha vesnic výstavba vodní nádrže Starina (největší slovenská nádrž na pitnou vodu), na Ukrajině pak nepřístupné pohraniční pásmo. Vznikla tak unikátní přírodní laboratoř, v níž vědci sledují postupnou zpětnou proměnu přírody, kdysi výrazně ovlivněné člověkem.
Málá hustota lidí je patrná i při návštěvě slovenského Národního parku Poloniny, který se pyšní mimo jiné také přívlastkem nejméně navštěvovaný. Podmínky pro klasický turistický ruch tu v podstatě neexistují, veškeré ubytovací kapacity obstarává obecní turistická ubytovna v Uliči a penzion Křemenec v nejvýchodnější obci Nové Sedlici. Soběstačnost a nenáročnost vyžaduje i putování národním parkem, protože trasy jsou zde dlouhé, s velkým převýšením a bez možnosti občerstvení či úkrytu před nepohodou. Pohodlnější než sestupovat denně do civilizace je nabalit batoh, putovat několik dní po hřebenech a navštívit při tom také turisticky velmi vděčnou a krajinářsky mimořádně působivou polskou část, kde je turistické zázemí na vyšší úrovni a kde chodí také více lidí.
Na své objevení teprve čeká ukrajinský Užanský národní park, kde byl pohyb donedávna omezen a limitován existencí stále přísně střeženého hraničního pásma. O podmínkách volného pohybu je nutné se předem informovat, popřípadě si vyřídit povolení u vojsk pohraniční stráže. Dobře dostupná je tato oblast z Užhorodu po železnici, která v Užockém sedle překonává pomocí mnoha viaduktů, zákrut a tunelů hlavní karpatský hřeben a říká se jí „ukrajinský Semmering“.
NENECHTE SI UJÍT
Výstup na Kremenec (1221 m): Vrch Kremenec je místem styku hranic Slovenska, Ukrajiny a Polska a z toho důvodu je velmi oblíbeným cílem. Chodí se na něj po červené z Nové Sedlice přes Stužický prales, cesta trvá 3–4 hodiny. Kousek pod vrcholem se nachází zároveň nejvýchodnější bod Slovenska. Poláci si chodí na Kremenec „odskočit“ z vrchu Velká Rawka (1304 m) po ukrajinsko-polské hranici, Slováci a Češi dělají totéž v opačném směru, neboť Velká Rawka poskytuje na rozdíl od zalesněného Kremence úžasný rozhled.
Vesnice Runina leží uprostřed Národního parku Poloniny.
Lúka Medovej baby: Krásné místo v údolí pod Jarabou skalou proslulo tím, že zde od roku 1928 žila skromná Žofi e Maťašovská, která se sem přistěhovala s manželem z Polska. Téměř čtvrt století se se svými dvěma dcerami věnovala včelařství, pečovala o celkem 80 úlů. Věhlas o vynikajícím medu se odtud šířil daleko, med odebíraly od Medové baby ve velkém dokonce čokoládovny v Kolíně. Od roku 2002 připomíná skromný život pracovité ženy originální dřevěná plastika a srubové úly.
Lúka Medovej baby
Rabia skala (též Jarabá skala): Je to jedno z nejhezčích míst na hraničním slovensko-polském hřebeni, na vrcholu skalnatého srázu byla vybudována dřevěná vyhlídková terasa. V okolí se rozkládají hezké poloniny, strmá úbočí pokrývají pralesy.
Topoľa: Ve svahu nad obcí stojí jeden ze tří karpatských srubových kostelíků na území národního parku Poloniny. Zajímavostí je udržovaný vojenský hřbitov z I. světové války. O pozoruhodné historii válečných operací na karpatských poloninách pojednává informační tabule.