Naše příroda, ročník 2010, číslo 1

„Stopy jdou střídavě za sebou a vedle sebe, zdají se čerstvé, proto mi oči ujíždějí hodně dopředu, zda něco nespatřím. Instinktivně mi zrak spočinul na starém smrku ovětveném silnými haluzemi takřka až k zemi. Najednou vidím, jak se ze stromu vrhají dolů na černý pařez dvě sněhem zaprášená těla. Není to pařez, ale statný divočák a dvě padající těla patří rysům.“

Setkání s rysy

Text a foto: Jaroslav Pešat

Cestu jsem měl velice špatnou, komplikovala ji silná mlha a námraza na cestě. Uvažoval jsem, že se vrátím, ale touha po horách mě přemohla, a tak jsem jel dál. Stálo to za to. Po stometrovém výstupu najednou v rovné čáře mlha zmizela a nade mnou modrá až černá obloha. Byla inverze. Hory pokrývala dvaceticentimetrová vrstva starého zledovatělého sněhu s vrstvou prašanu; ideální čas pro sledování zvěře.

Zmrzlý sníh se ale pod nohama prolamuje a nohy musím doslova ze sněhu vytrhávat. Chůze je namáhavá. Pomalu stoupám nahoru. Obcházím krmelec, ale žádný paroh nevidím. Pokračuji v chůzi s krátkými odpočinky stále nahoru a asi sto metrů nad krmelcem narážím na dva páry zajímavých stop. V tom prašanu se dá těžko určit, komu patří. Napadlo mě, že jsou to dva psi. Stopy jdou střídavě za sebou a vedle sebe, zdají se čerstvé, proto mi oči ujíždějí hodně dopředu, zda něco nespatřím. Instinktivně mi zrak spočinul na starém smrku ovětveném silnými haluzemi takřka až k zemi. Najednou vidím, jak se ze stromu vrhají dolů na černý pařez dvě sněhem zaprášená těla. Není to pařez, ale statný divočák a dvě padající těla patří rysům ...

Setkání s rysy / Foto: Jaroslav Pešat