Naše příroda, ročník 2010, číslo 6

Kdyby se kterýkoli z dravých druhohorních veleještěrů vyvinul tak, že by kromě děsivých zubů v tlamě měl ještě přední končetiny podobné „svěrákům“ kudlanky či pakudlanky, byl by to nepochybně nejlépe vyzbrojený a nejobávanější tvor v historii naší planety. Zvláště kudlanky, ač dosahují jen centimetrových rozměrů, dovedou někdy svým chováním nahnat strach i člověku.

Kudlanka a pakudlanka – rytíři české přírody

Text: Mladen Kaděra, Foto: Jiří Klváček, Tomáš Valenta, Josef Hlásek

Z asi dvou tisíc druhů kudlanek na celém světě žije u nás pouze jediný, a to kudlanka nábožná (Mantis religiosa). I když mnoho českých názvů hmyzu není příliš zdařilých, rozhodně jak rodové jméno "kudlanka", tak i druhové "nábožná" mezi ně určitě nepatří. Na vnitřních okrajích trnitě ozubená stehna i holeně předních nohou, jež jsou zavěšeny na extrémně prodloužených kyčlích, velmi nápadně připomínají čepele a střenky zavíracích nožů. Pomocí nich hbitým nápřahem a poté stiskem loví kudlanka hmyz. Stejně pozoruhodné jsou rovněž zmíněné dlouhé kyčle. Bez nich by se jí mnohem hůře lovilo i manipulovalo s kořistí. Účelnost stavby celé přední nohy tak náleží k doslova mistrovským dílům matky přírody. A pozorujeme-li kudlanku v loveckém střehu, kdy své pootevřené "kudly" přibližuje ke štíhlé předohrudi, vypadá skutečně, jako by se modlila...

Pakudlanka jižní se nejraději zdržuje na listech solitérních keřů a stromů/ Foto: Josef Hlásek