Naše příroda, ročník 2010, číslo 6
Liška obecná (Vulpes vulpes) je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou vyznačující se vysokou mírou inteligence. Vždyť kdo by neznal nějakou tu bajku či pohádku, ve které vystupuje jako symbol moudrosti lstivá „kmotra“ liška. Přestože jsou stavy tohoto našeho predátora dlouhodobě vysoké, existuje jen malé procento běžných návštěvníků lesa, kteří ji mohli za svého života spatřit. Málokteré zvíře totiž myslí tolik na svou bezpečnost. Obezřetnost při každém svém pohybu a důmyslné využívání okolního terénu dělá z lišek takřka neviditelné lovce.
Liška obecná – skrytě žijící lovec
Text: Antonín Košnář, Foto:: Libor Votoček, Rostislav Stach, Jan Ševčík, Jan Veber, Luděk Boucný, Petr Šaj
Liška je díky své vysoké míře přizpůsobivosti rozšířena nejen v celé Evropě, ale i na většině palearktické oblasti. V průběhu 19. století byla zavlečena také do Austrálie, kde působí nemalé problémy jako extrémně nebezpečný invazivní druh. V naší členité krajině prakticky neexistuje místo, kde bychom se nemohli s tímto obratným lovcem setkat. Díky vyšší potřebě krytu dávají lišky přednost hustým lesním porostům. Spokojí se však i s úkryty v podobě křovinatých roklí, remízků a rákosem porostlých břehů velkých rybníků. Lišky se také s velkou oblibou zdržují v blízkosti stohů. Ty jim jednak poskytují vhodný úkryt před nepřízní počasí a současně dostatek potravy v podobě hrabošů. Zejména během posledních desetiletí liška stále více proniká i do blízkosti lidských sídlišť. Jejím útočištěm se tak stávají parky, sídliště a vilové čtvrti. Častým terčem liščích loveckých výprav jsou také příměstské skládky, a to díky snadné dostupnosti potravy ve formě odpadků.
Délka těla lišek dosahuje až 90 cm. Zejména v zimním období působí impozantním dojmem huňatý, asi půl metru dlouhý ocas. Jeho špička je charakteristicky bílá, v myslivosti označovaná jako květ. Kohoutková výška lišek se pohybuje okolo 40 cm a jejich hmotnost se udává v rozmezí 8–13 kg. Charakteristickým znakem lišek je povětšinou rezavé zbarvení srsti. Pouze spodní část těla a již výše zmiňovaný konec ocasu zůstávají bílé. Černě jsou obvykle zbarveny pouze tlapky a zadní strany uší. Ve výjimečných případech lze v přírodě pozorovat i tmavěji vyvedené jedince (tzv. uhlířky) s šedým až černým břichem. Díky podobnosti tělesné konstrukce lze lišku zaměnit snad jen se šakalem obecným (Canis aureus), který v současnosti od jihu stále více proniká na naše území. Jako základní rozeznávací znak u šakala pak mohou posloužit jeho výrazně delší nohy.
Rezavá srst a dlouhý huňatý ocas vyniknou zejména v zimním období. Foto Libor Votoček
Potravu si lišky obstarávají především aktivním lovem, a to převážně v noci. Za tímto účelem jakoby liška převzala ty nejlepší vlastnosti jak od psovitých, tak od kočkovitých šelem. Čichem a sluchem se vyrovná i tomu nejlepšímu loveckému psu, zatímco pružností páteře a stavbou očí se podobá kočce. Převládající složku potravy lišek tvoří myšice a hraboši. Lišky je loví celoročně, intenzivněji koncem jara. V tuto roční dobu můžeme lišky pozorovat při je jich zvláštním způsobu lovu (myslivci nazývaném myškování) i přes den.
Lišky trpělivě vysedávají u vyhlédnuté dírky v zemi a čekají tak na svou kořist. Je to také jediná chvíle, kdy liška tolik nemyslí na svoji bezpečnost a ztrácí na ostražitosti. Liška je v průběhu lovu neustále v pohybu, opatrně našlapuje a vyhlíží hraboše. Úlovku se následně zmocní jedním či dvěma rychlými skoky.
Obecně jsou lišky pokládány za osamělé lovce, avšak v literatuře najdeme i případy lovu lišek v organizovaných smečkách. Tato ojedinělá pozorování byla učiněna téměř výhradně v obzvláště tuhých zimách, kdy se vyhladovělé lišky snažily ulovit v hlubokém sněhu oslabenou srnčí zvěř.
Během nočních loveckých výprav uloví liška taktéž ptáky hnízdící na zemi (bažanty, koroptve), nebo alespoň vyplení jejich hnízda. Nepohrdne též malými zajíčky či divokými králíky. V blízkosti vodních ploch se na jejím jídelníčku ve velké míře ocitají různé druhy kachen a ondatry. Pokud k tomu má příležitost, napadá liška i mladá srnčata. Také drůbež na vesnicích je pro lišku nepřekonatelným lákadlem zvláště v období, kdy je třeba nakrmit potomstvo. Žádné opatření není dostatečně účinné, aby se ho liška nenaučila obejít. Pokud se jednou lišce podaří do kurníku proniknout, je každá slípka předem ztracena. Liška v afektu nelítostně zadáví cokoliv, co se jen pohne.
Díky tomu si lišky vydobyly pověst nelítostných zabijáků. Takové označení jim však značně křivdí. Navzdory všeobecnému přesvědčení liška neloví plýtvavě. Pokud není člověkem vyrušena, odnáší veškerou kořist do svého revíru, kde ji zahrabává do země na horší časy. Později je schopná tato místa s ohromující přesností zpětně lokalizovat pomocí své fenomenální paměti a výborného čichu.
Liška je dokonalým lovcem – ale nikoli nelítostným zabijákem. Foto Rostislav Stach
Kromě živočišné potravy konzumují lišky různé druhy rostlin a ovoce. Sbírají také hmyz a padliny, čímž plní důležitou funkci „zdravotní policie“.
Mimo dobu lovu se liška nejvíce nachází v bezpečí svých podzemních sídel – brlohů, ke kterým zpravidla vede několik chodeb (nor). Pokud si brloh sama buduje, věnuje jeho umístění i stavbě náležitou pozornost. Vchody do nor (myslivecky vjezdy, či vsuky) musejí být chráněny před přímým větrem a vlastní brloh je povětšinou umísťován do jižních, teplejších svahů. V některých případech liška osidluje brlohy jezevčí (tzv. jezevčí hrady). Jsou to rozsáhlé komplexy chodeb tvořící i několik pater nad sebou. Výjimkou není ani osídlení nor liškou a jezevcem současně. Oba predátoři ovšem důsledně dbají na to, aby se spolu pokud možno nesetkávali.
Dospělé lišky žijí v trvalém monogamním svazku a své teritorium o rozloze 15–20 km2 si pečlivě značí. Toto značení provádí většinou v nočních hodinách za pomoci trusu a moči. Jako další nástroj vzájemné komunikace slouží liškám zvláštní pachové žlázy při kořeni ocasu. Tyto žlázy, myslivci poeticky nazývané – fialky, jsou hlavním zdrojem nezaměnitelného pachu lišek.
Lišky žijí v trvalém monogamním svazku a pohybují se v teritoriu o rozloze 15–20 km2. Foto Petr Šaj
V době od ledna do března probíhá liščí říje, tzv. kaňkování. Během ní se lišky projevují typickým voláním (tzv. skolí). Lišáci si své partnerky najdou podle charakteristického pachu kapek krve (myslivecky barvy), které samice zanechávají ve své stopní dráze. Vlastní akt páření probíhá uvnitř brlohu. Březost lišky trvá 52–53 dní. Nově narozená liščata zůstávají 12–15 dnů slepá. Tělíčka mají porostlá šedou srstí, která stěžuje odhalení mláďat ostatními predátory. Zatímco lišák se stará o trvalý přísun potravy pro svou družku, liška své potomky ošetřuje a kojí. V této době jsou liškám také přičítány největší škody na mladé zvěři a domácí drůbeži.
V květnu se liščata poprvé odvažují vycházet před noru, kde si po většinu času hrají na slunci a sami již konzumují rodiči přinášenou potravu. Během následujících týdnů se zdokonalují v loveckých hrách a v druhé polovině léta se již částečně osamostatňují. Za předpokladu dostatku potravy jsou už během zimního období mladé lišky k nerozeznání od svých rodičů.
Koncem jara liščata skotačí na slunci v blízkosti nory. Foto Libor Votoček
V dávných dobách nebyly lišky považovány za příliš škodlivé a lovily se čistě z důvodu zisku jejich cenné zimní kožešiny. Teprve s rozvojem intenzivních chovů drobné zvěře se liška dostala na černou listinu a byla označená jako zvěř škodná. Lov lišky odstřelem však nebyl dostatečně efektivní. Z tohoto důvodu se v minulosti hojně užívalo rozličných pastí či otrávených návnad. V současné době jsou však všechny tyto způsoby lovu lišek nezákonné.
V poválečném období byla liščí populace zasažena nakažlivou nemocí – vzteklinou (rabies). Toto virové onemocnění bylo na našem území popsáno již v 16. století a společně s dalším onemocněním – prašivinou, funguje coby přirozený regulátor početnosti lišek. Jako účinné opatření proti vzteklině bylo zavedeno povinné očkování lišek, které se dělo převážně ručním kladením návnad obsahujících vakcínu. V současné době bylo toto očkování ukončeno, neboť v posledních letech již nebyl zaznamenán byť jediný výskyt této nemoci.
Faktem zůstává, že i přes usilovné pronásledování a lov lišek, je liščí populace dlouhodobě na vzestupu. Tento trend je jen přímým důsledkem vysoké inteligence lišek, a tím i jejich zvýšené míry adaptability na neustále se měnící podmínky životního prostředí. Svým skrytým způsobem života a loveckým uměním lákají k širšímu poznání celou řadu zoologů, myslivců a milovníků přírody. Je proto téměř jisté, že se v následujících letech budou naše znalosti o této kouzelné šelmě neustále prohlubovat.