Naše příroda, ročník 2013, číslo 2

„Nosatci, Rhynchophora, jejichž původ nutno hledati u tvarů podobných mandelinkám, vyznačují se vesměs prodlouženou přední částí hlavy, která se u vlastních nosatců přeměňuje ve skutečný rypák (nosec). Chitinové desky na hlavě a předohrudi splývají u všech druhů v jediný celek a také vnitřní organisace jeví mnoho souhlasného. Larvy jejich jsou bez výjimky slepé, beznohé a ku břišní straně zahnuté, bílé strusky se žlutavou nebo hnědavou hlavou.“

Brouci, kteří na nás dělají dlouhý nos

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Tak popisuje nosatce klasik, v tomto případě Alfréd Brehm, ve svém stěžejním díle Život zvířat. Dále pak dělí nosatce na vrtaře, korokazy, zobonosce, dlouhonosce, skákače či koromily. Většina uvedených názvů dnes již nic neřekne ani valné části entomologů, pokud se zrovna nezabývají vývojem českého zoologického názvosloví, ale jak uvidíme dále, ani současná jména nejsou bez půvabu.

Zobonoska Tatianaerhynchites aequatus. Samice klade vajíčka do květního lůžka asi týden po odkvětu. Pomocí dlouhého nosce nejprve vyhryže otvor, do kterého pak vajíčko uloží. Následně nahryže stopku, takže mladý plod zaschne, ale zůstane na stromě a larva v něm prodělá svůj vývoj.