Naše příroda, ročník 2013, číslo 6

Je možné, že jste něco podobného zažili sami. Je slunečný jarní den. Na sbírání hub je ještě příliš časné jaro. Listnáče smíšeného starého lesa se teprve chystají ze svých pupenů vyrašit první pomačkané listí. Paprsky vykreslují na zeleném mechu skrze holé větve světelnou mozaiku. Všude se rozléhá ptačí zpěv. Prosluněné paseky hučí v záplavě procitnuvších včelstev. Znenadání se nad vaší hlavou rozezní salva v ničem si nezadající hlasitostí a frekvencí s dávkou ze samopalu. Ta se po pár okamžicích opakuje. Jarní námluvy datla černého začaly.

Specialista

Text: Vladimír Šoltys

Představme si úsvit rozkvětu ptačích druhů. Kteréhosi z prapředků datlů a strakapoudů s jeho křehkou, odlehčenou, tělesnou schránkou uzpůsobenou letu, napadlo zkusit klovnout zobákem do stromu. Možná nejprve jen odloupával kůru, pod kterou se ukrýval dřevokazný hmyz. Postupně se pustil i do tvrdého dřeva. Nejprve opatrně, aby mu nárazy nerozbily lebku. Po milionech generací však této evoluční adaptaci přizpůsobili datlové stavbu prakticky celého svého těla. I za cenu zhoršení jejich leteckých možností jim to stálo za to. Ohledně evoluce těchto ptáků existuje mnoho otazníků. Jsou natolik odlišní od ostatních ptáků, že je kreacionisté často dávají za příklad svým teoriím. Fosilní nálezy této ptačí čeledi totiž nejsou známé. Datlové slouží jako fascinující ukázka neuvěřitelně složitého systému evoluce schopného dosáhnout vysokého stadia specializace. Stali se tak závislí na velmi specifickém biotopu, kterým jsou kmeny stromů, jež jim poskytují jak potravu a útočiště, tak i místo pro hnízdění.

Kmeny stromů poskytují datlům jak potravu, tak i místo pro hnízdění.
Foto Vladimír Šoltys