Naše příroda, ročník 2014, číslo 2

Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) má mezi českými květinami zcela výsadní postavení. Nejen pro jeho vzácnost, v našich zeměpisných šířkách neobvyklou krásu, ale zejména pro jistou záhadnost, která jediné místo jeho (možná) přirozeného výskytu u nás – na Medníku v Posázaví – obklopuje.

Za kandíky na Medník

Text a foto: Jan Moravec

Medník se tyčí nad levým břehem Sázavy na jejím dolním toku, sotva pět kilometrů před jejím soutokem s Vltavou. Dobře ho znají vodáci – symbolizuje jim konec plavby, neboť pod ním, u P ikovického mostu, se většinou vysedá z lodí. Dál už začíná „volej“, vzdutí Vranské přehrady. Tvořený je stlačenými zbřidličnatělými vyvřelinami starohorního stáří. K řece spadá prudkými skalnatými srázy, porostlými dubohabrovými porosty s příměsí tisu a „ozdobenými“ několika desítkami chatek, které si vesměs alespoň zachovávají svojí „zálesáckou“ podobu srubů z dob počátků trampingu, zatímco na jižní straně přechází poměrně nenápadně v další vrchy vltavskosázavského rozvodí. Medník má dva vrcholy vzdálené od sebe zhruba půl kilometru a oddělené mělkým sedlem – proto místní patrioti mluví o vrchu zásadně v množném čísle, jako o M ednících. Hlavní vrchol – tedy Velký Medník – dosahuje nadmořské výšky 416,5 m, Malý Medník 393 m. Ale mnoho z lidí, kteří byli „na Medníku“, vlastně NA Medníku ve skutečnosti nebyli. Ani přes jeden z vrcholů totiž nevede žádná turistická značka. I když zejména hlavní vrchol za návštěvu stojí – zdejší bučina s drobnými skalkami je na jaře poseta koberci fialových jaterníků, bílých sasanek a dalších typických hájových květin. To, co však na Medníku láká nejvíce, najdeme na jeho úbočí.

Památník utonulých vorařů na úpatí Medníku