Naše příroda, ročník 2014, číslo 5

Touláte-li se rádi na jaře a v létě kolem stojatých vod, pak vám jistě neuniknou hlasité žabí koncerty, linoucí se od nich na kilometry daleko. Zaposloucháte-li se pozorněji, zjistíte, že žabí hlasy jsou velmi rozmanité a pro jednotlivé druhy žab zcela charakteristické. Některé jsou nám dobře známé, jiné docela povědomé, ale možná jste zaslechli i hlasy zvláštní natolik, že by vás vlastně ani nenapadlo je s žábou jakkoliv spojovat. K nim určitě patří i velmi originální hlasový projev jedné naší silně ohrožené žáby. Je malá, zcela nenápadná a v přírodě ji rozhodně spíš uslyšíte, než uvidíte. Její samci se ozývají tajemným houkáním, které může leckomu znít strašidelně. Zejména proto, že jsou při něm dokonale maskovaní, zcela splývají se svým okolím a běžnému pozorovateli tak zůstávají skryti. Ze vzdálenosti desítek metrů jejich houkání vnímáme jako pomalé a melancholické, přesto dosti důrazné „ú". To rozhodně rozdmýchá plamínek zvědavosti v každém z nás. My se teď spolu za tím tajuplným voláním vydáme, a možná, že budeme mít kromě odvahy i štěstí a malou žabku nakonec najdeme.

Kuňka obecná aneb Tajemné volání, které strach nahání

Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

Stezka odvahy

Melancholické houkání nás láká do hustého mlází. Zprvu jsme sice zaváhali, ale zvědavost přece jen vítězí nad nejistotou a tak se vrháme dobrodružství vstříc. Po chvíli chůze se vzdálené "ú" mění na "ún". To nás trochu mate, obzvlášť, když se právě ocitáme před malou "pohádkovou" tůňkou, ukrytou v rákosovém houští, a zvuky sílí, jako by nám přicházely naproti. Rozhlížíme se po okolí, ale nevidíme tu nikoho ani nic podezřelého. Mezitím se však místo "ún" začíná ozývat záhadné "úng". Proniká krátce, zato velmi důrazně, do naší blízkosti, ale jeho koncové "g" už zaniká kamsi do ztracena...

Její zavalité tělo kryje tmavá, silně bradavičnatá kůže, proto kuňka obecná svrchu připomíná malou ropuchu. Na rozdíl od ropuchy ale nemá vzadu za očima jedové žlázy