Naše příroda, ročník 2015, číslo 1
Kromě otisků nohou, tedy stop, jaké si pod pojmem stopa představí většina lidí, zanechávají zvířata i stopy jiné, které lze souhrnně označit jako stopy pobytové. Patří sem vlastně vše, co nějakým způsobem prozrazuje přítomnost určitého druhu živočicha – nory, hnízda, ochozy, chlupy a peří, které savcům či ptákům vypadne při přirozené výměně nebo zachytí-li se o větev, kmen stromu či o kámen, místa, kam se chodí zvířata podrbat, okousané větvičky, byliny či oloupaná kůra dřevin, požerky na listech nebo houbách, zbytky ulovené kořisti, skvrny od moči nebo exkrementy. A právě těmi posledními skupinami stop se chceme dnes zabývat poněkud blíže.
Po zvířecích stopách – 2. část
Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi
Pravda představa, že se při stopování zvířat bude člověk přehrabovat v trusu mnoho lidí asi příliš neláká, ale nedá se nic dělat, zvířecí trus je často to jediné, co po přítomnosti zvířete zbude. Představte si kamenitou stráň, na které není vidět ani když se po ní projdete v okovaných botách, natož abyste na ní našli stopy srnčích kopýtek nebo dokonce otisky měkkých kuních tlapek. V takovém případě bude nápadný balvan s nepříliš libě zavánějící kuní vizitkou nebo několik oválných bobků, které srnčí utrousila za chůze, jedinou známkou jejich přítomnosti. A to nemluvíme o tom, že bližší pohled na nalezené exkrementy může prozradit leccos o potravě, kterou sledovaná zvířata v poslední době pozřela. V létě bývá kuní trus zbarvený do modra od borůvek, na jaře je často zase nažloutlý od ptačích vajec z hnízd, která kuna vyplenila. Při důkladnější prohlídce bychom nalezli i drobné nestrávené chloupky hlodavců (i ty se dají pod mikroskopem určit) a čas od času nějakou tu kůstku. Také srnčí trus při důkladném rozboru prozradí, čím se zvíře živilo, ale nám postačí, když zjistíme podle konzistence bobků, zda se srnčí pásla spíše na trávě nebo okusovala větvičky.
Veverka
Městské veverky, kterých je dnes pomalu více než těch „divokých“, nejsou při shánění potravy tak úzkostlivé a často je můžeme přistihnout i při vybírání odpadkových košů. Tam ovšem zanechávají stopy podobné spíše řádění lidských vandalů, a tak málokoho při spatření nepořádku kolem koše v parku napadne, že ho má na svědomí právě toto úhledné zvířátko. Také ptáci si rádi pochutnají na olejnatých semenech jehličnanů. Zvláště strakapoudi, např. strakapoud velký (Dendrocopos major), jsou pověstní svými „kovadlinami“, což jsou vhodné štěrbiny v borce stromů, ale třeba i mezi kameny zdi, kam několika údery zobáku šišku zaklíní a pak z ní semena vyklovají. Prázdnou šišku odhodí na zem pod „kovadlinu“ a zaletí si pro další, takže jich na zemi bývá celá hromádka.