Naše příroda, ročník 2015, číslo 3

Procházka loukou po jihočeských blatech, polích a pastvinách brzy po příchodu jara by se někomu mohla zdát nudná a nezajímavá. Všude kolem jen rovina, táhnoucí se do dáli, a porostlá dosud jen sporou zelení, prorážející slehlou stařinou. Místy šustí pod nohama stébla staré suché trávy, jinde se musíme brodit čvachtající kalužinou. Je tu ticho a klid, široko daleko není vidět živáčka.

Jaro na lukách

Text a foto: Přemysl Pavlík

Nebude to však trvat dlouho, a louky se probudí k novému životu. Opět se zazelenají, místy je pokryje zářivá žluť kvetoucích pampelišek, a vrátí se i původní obyvatelé, které vyhnal příchod zimy. V dálce nad pastvinou zahlédneme kolébavý let pochopa, pátrajícího po kořisti, nebo poštolku, třepetající se na jednom místě, jakoby byla zavěšena na provázku. Dříve nebo později se nám nad hlavou ozve nekonečný zpěv skřivánka a kolem stoky poletuje po vršcích suchých stébel párek bramborníčků hnědých.

Pokud někdy objevíme malé srnče přitisknuté k zemi mezi trávou, není opuštěné, a nikdy na něj nesahejme! Máma by ho už nepřijala.