Naše příroda, ročník 2016, číslo 1

V průběhu předlouhého vývinu jednotlivých rostlinných i živočišných druhů si příroda často jakoby hrála – a vlastně si hraje dodnes. Tak se leckteré organismy navzájem nápadně podobají, i když vůbec nejsou příbuzné. A naopak jiné, třebaže se na první pohled jeví, jako by spolu neměly nic společného, jsou si přesto velmi blízké, jak botanici či zoologové zjistí podle několika hledisek a posléze rozhodnou o zařazení do příslušného systému. Právě zde může být příkladem rod Dictamnus, bylinné třemdavy, turisty často považované za lilie, a stromů nebo keřů dřevin rodu Citrus (citroník). Ač tak ve vzhledu rostlin těchto rodů jsou markantní rozdíly a některý „nebotanik“ by mohl i jízlivě poznamenat, že je spojuje leda nejvýš zeleň listů, přesto oba patří do stejné čeledi.

Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Setkat se při vycházkách do přírody s plně kvetoucí třemdavou bílou (Dictamnus albus) je vždy neobyčejným zážitkem, poněvadž podobně dokonale esteticky působících rostlin je v evropské přírodě málo. Statná vzrůstem, nádherná květem. Tak by nejspíš charakterizovali tuto rostlinu dekorační floristé, i když o běžné dosažitelnosti volně v přírodě rostoucích jedinců pro okrasné účely nemůže být ani řeč. I ta nejstarší botanická literatura totiž o ní píše jako o ve střední Evropě řídce se vyskytující, nedostatkové léčivce. Je to vytrvalá bylina, jejíž nejmohutnější jedinci o něco přesahují výšku jednoho metru. Kvete vrcholovými hrozny světle růžových, temněji purpurově žilkovaných a jemně nepravidelně tečkovaných pětičetných květů, vzácně také v přírodě čistě bílých (mnohem častěji pak v pěstovaných kulturách: kultivar Albiflorus)...

Sytá růžová je na květech třemdav nejvýraznější před jejich rozpukem, po úplném rozkvětu korunní lístky poněkud zesvětlí.
Foto: Jiří Klváček